Už zase čtu Směšné lásky.

V sedmnácti letech jsem si myslela, že v osmnácti letech otěhotním a v devatenácti porodím. Že budu bydlet v Sušici a že se takhle budem milovat pořád. A věřím, že se to všechno mohlo stát, ale bylo to až moc lehké. Když čtete Směšné lásky, jakýkoliv vztah, který Kundera popisuje, pošle ten váš zpátky do mateřinky, aby si nechal utřít sváču z brady, aby se naučil umývat si ručičky a chodit jako Pešek okolo. Směšný lásky zesměšnily nesměšnost mého života. Kde je dlouho klid, tam se čeká na bouřku, kam bouřka nepřijde, tam se nestane nic. Tam chcípne...poezie života.

Směšné lásky mi tenkrát otevřely okno z maloměsta...do jiných maloměst! Do míst, ve kterých zemřel ideál a jeho smrt se stala státním svátkem, který se zapijí až do rána, ale pokaždé, než se polkne ta poslední kapka, padnou slova, která jak žiletka zanechají navždy stopu až ve škáře vaší kůže, a nepadnou polibky, pro které spolu se skoroantihrdiny špulíte rty.

Když jsem si na střední četla sešit za sešitem, utkvěl mi Falešný autostop. "Já jsem já, já jsem já." Já jsem snad tenkrát ani já nebyla.

O víkendu jsem si je dala znovu, abych na ně sestavila písemku. Pochopila jsem, že stárnu a že žiju jiné povídky. A po každém posledním slovu mých příběhů nastane ta trapná chvíle, kdy ani já, ani čtenáři nevíme, jestli plakat, nebo se smát. 

Už zase čtu píšu Směšné lásky.

Ne-s-bo-hem

Já prostě nevycházím z údivu.
Proč čtu Nesba až teď?
A proč jsem do teď nejedla polívky a najednou si doma 4 hodiny tahám hovězí vývar?
Těhotná.
To říká moje máma na všechno.

Když jsem dočetla The Perks of Being a Wallflower, pustila jsem se do Murakamiho Kafky na pobřeží. Pak se ukázalo, že jde o dalšího patnáctiletýho kluka, co je v háji, a tak jsem si řekla, že to zase jako ne, že teď to chce něco, co mě pohltí a vyplivne až na konci podzimních prázdnin. Nesbo, jasná volba.

V létě jsem na FB sondovala, co si od něj přečíst, a všichni se shodovali na Sněhulákovi, takže vyřešeno, ale přišel tam i jeden opuštěný tip na Lovce hlav, a to s poznámkou "tahle knížka prostě nemá kladný hrdiny." To chceš.

Zdroj: Kniha Zlín

Tak jsem s tím začala ve čtvrtek cestou na ORL. To je moje neoblíbený nemocniční oddělení. Když mi byly asi 4 roky, ráno jsem se nudila, ptž jsem vždycky vstala mnohem dřív než rodiče a často bylo v televizi jen několik barevných pruhů a divný pískání. Tak jsem explorovala svět, že... Utrhla jsem kočičku a zkoušela, jak hluboko do nosu si ji musím zasunout, abych ji už nevyndala. Musím konstatovat, že tuto záhadu jsem nakonec rozluštila, a když táta vstal, jeli jsme na ORL pohotovost, kde pro vědu neměli zrovna pochopení. 

Nedošla jsem daleko, ptž na začátku popisoval, že když se prvně setkal se svou ženou, dal jí logickou úlohu, kterou dávají na přijímacím pohovoru do Microsoftu - jestli je možné, že 3 po sobě jdoucí lichá čísla budou prvočísla. V duchu jsem si řekla "1, 3, 5...jo," ale odpověď byla ne. Tak jsem si říkala "Jo ona tam není ta jednička, že jo...3, 5, 7...dop*dele jak tooo?!"

A tak jsem seděla v čekárně na ORL a přemýšlela nad jejím debilním argumentem, že když jsou tři po sobě jdoucí lichá čísla, jedno z nich musí být dělitelné třemi. No a co jako?! Nebyla tam podmínka, že to nemohou být první tři prvočísla ani že musí být dvouciferná, takže jsem, stručně řečeno, daleko nedočetla a zabývala jsem se tím, kde dělám chybu, a překvapivě nevím. Klidně mi dejte vědět, ale uvědomte si, že zraníte mé ego. 

Ovšem pátek a dnešní ráno jsem už nechala prvočísla prvočísly a pohltil mě příběh. Umím ocenit, když někdo ovládá řemeslo, když jsou mu slova jen nástrojem, se kterým si hraje. Když je pro mě autor jako kouzelník, co mi tahá mince zpoza ucha. A takový pro mě Nesbo je. Chytám se na jeho udičky a hledám ve všem trik, ale jen mě svádí na špatnou cestu. Nevíte, jestli je ženatý? 

We accept the love we think we deserve

Já bych dítě pojmenovala podle literární postavy. Pak mě napadlo, že jediná literární postava, kterou znám a jmenuje se jako já, je jeden ze dvou vypravěčů Na Větrné hůrce. Dostala jsem jméno podle vypravěčky, ne podle postavy. Možná jsem prostě předurčena k tomu, abych příběhy vyprávěla, ne tvořila...

A nebo je četla, že jo. V létě mi jeden kámoš řekl, že "to má svý perky." Chvíli jsem dumala, co mi to říká, a pak mi to secvaklo a asociovalo mi to The Perks of Being a Sunflower. Taky si upravujete věci tak, aby vám dávaly smysl? Ptž mně Wallflower smysl evidentně nedávalo. A tak jsem od srpnové limonády myslela na to, že si tu knížku musím přečíst. Nevěděla jsem, o čem je, ale ten název rezonoval mojí hlavou. Podle názvu poznáte přece hodně. I když si ho pamatujete jinak.

Minulý týden jsem hledala nějaké free e-booky a narazila na The Perks volnou pro studijní účely v angličtině. Tak jsem začala. Skončila jsem o víkendu, ve svém rodném městě. Vzpomínala  jsem na svou střední školu. Na ty opice, na ten stav, kdy se špatně zhulíte, na taneční, na lásku. Na to, že jedno CDčko rozhodlo, kdo je ten pravej. Příběh Charlieho plynul a já cítila tu kadenci. Ten vocas trpké pachuti ještě než polknete. Tíhu determinace. Jsi tím, kým byli ti před tebou, máš jizvy z jejich životů. 

“So, I guess we are who we are for a lot of reasons. 

And maybe we'll never know most of them. 

But even if we don't have the power to choose 

where we come from, we can still choose where we go from there. 

We can still do things. 

And we can try to feel okay about them.” 

Venku cinkaly seschlé listy o chodník a I was both happy and sad and trying to figure out how that could be. Prostě se ta knížka tak nějak děla. Předposlední dopis mi vyrazil dech. Nebo ne vyrazil...zúžil, cítila jsem tu bolest v krku, kdy se svaly napnou a hrudní koš začnete freneticky ukazovat, že tu je, že potřebuje naplnit, ale dýchat nejde. Kroutila jsem ty koutky rtů zpátky nahoru a racionálně jsem si říkala, že je to dobře napsaný, že jsem to přece mohla vědět tak od půlky. Stejně klesly.

Jak psala ve slohovce jedna má studentka: "Kdo chce zažít pocit radosti i zklamání, může si přečíst knihu i pustit film." Ale ani ten film není úplně marnej. Blbý na tom všem je, že je mi z toho smutno.

50 shames

"Jenže ono to skončí tak, že jste napjatá a hned musíte číst ten druhej díl" vysvětlovala děvčata, proč proboha tu zrůdnost někdo čte dál a dál. Tak jo. Tak jsem četla a četla. Když jsem se protrpěla až k poslední stránce, měla jsem spíš pocit symboliky okamžiku. Anastázie si zabalila kufry a konečně vypadla z mého života. Už žádná vnitřní bohyně ani ježkovy oči. 

Víte, vy, kdo jste nečetli tenhle skandální bestseller:  žádný SEXUÁLNÍ skandál to není, jestliže někoho má pohoršit BDSM, tak by to asi muselo vypadat trošku jinak. Všechno kolem nahrávalo dojmu, že to ty ženy čtou kvůli erotickým scénám, ale čím dál víc mám pocit, že to snad ani nemůže být pravda. Jestli je něco větší stimul než sex, pak jsou to asi peníze. Zdá se, že se nám tu milióny dam úplně náhodou zamilovaly do týpka, co tak neodbytně rozdává auta, notebooky a na rande létá helikoptérou. Že je to občas controlfreak? Ale to on má z toho dětství! 

Nedávno moje kamarádka poznamenala, že bůh chraň, aby tohle začali číst chlapi a třeba si mysleli, že se fakt takhle mají chovat. Problém je, že já se obávám, že se jich spousta takhle chová. Mám takovou osobní zkušenost z rodiny, kdy jsem pozorovala jednoho cholerického muže, jak si svou ženu držel v pozoru, jak se občas šli hádat ven a ona přišla s rozseknutým rtem nebo prostě už ani nepřišla. Vyrůstala jsem v té bizarnosti moci a s věkem jsem se začala ptát, proboha proč? Když jsem tu mozaiku skládala, vyšlo z toho, že on byl přece skvělá partie, byl bohatý a respektovaný a z práce prostě byl tak unavený, že je přirozené, že jí jednu natáhl, když se nechovala, jak měla. Mohla si za to sama, měla to vědět. Ne, neopustí ho, vždyť si za ty rány může sama a on jí je dává z dobrý vůle. On ji miluje, ale v dětství taky lásku neměl, neumí ji dát najevo...A vy takový příběh neznáte?

Neříkám, že to, co se děje v ložnici Christiana Greye, je domácí násilí. Říkám, že tím je všechno jeho chování kolem. Že Anina máma si měla odpustit řeči typu "Poslouchej své srdce, holčičko..." a měla jí říct "Jestli už teď obden brečíš, jsi na dně z jeho manipulací a ve střehu, abys včas odpověděla na každou jeho rozmarnou zprávu, tak se na to vykašli..."

A myslím to tentokrát docela vážně. Tenhle aspekt knihy je dost nebezpečný.

Ve čtvrtek jsem ve škole vysvětlovala, co jsou aluze a intertextualita a řekla jsem, že bych předpokládala, že ta narážka na Tess z d'Uberville, která 50Shades prostupuje, by mohla předznamenat, že Anastázie špatně skončí. Měly pocit vítězství, že jsem se spletla, a řekly mi, že přesně naopak...Jakože HAPPY END?  Tak sorry baby, v tomhle já nejedu...

Ne že bych chtěla tady z toho blogu dělat nějakou moralizující platformu, ale pro mě nejskandálnější aspekt té knihy je, že vrací ženu o sto let zpět, kdy neměla ani volební právo. Chápu proč. Ano, 21. století naše muže vykastrovalo. Kde jsou ti lovci mamutů, když si z práce žena vlastním autem zajede na nákup, udělá si jídlo pro sebe, s kámoškou si načne sedmičku a daj si nohy nahoru? No jsou v háji. A i my ženy nad tím truchlíme! Chtěly bychom inhalovat testosteron a utápět se v nejsilnější náruči...Jenže řešení je podle mě to, že pánové trošku pohnou prdelí, a ne to, že ženy zas pošleme zpátky do kuchyně, aby nás náhodou moc nehecovaly...

...asi je to minoritní názor.

...každopádně já spím jen s těmi, kdo to pochopili. 

Prvních 25 odstínů pana průměrného

Odhoďte kalhotky vdál. 

Nebo ne? Teď si nejsem jistá, jestli by to nebylo moc emancipované gesto...huh

Myslím, že už začínám být taková ta "typická učitelka literatury," co jen čte a čte a...kde mám záložku? Jdu si uvařit čaj...a čte. Nicméně mou auru všeznala narušoval jeden stín, odstín, 50 odstínů...To dívčí zvěrstvo to totiž četlo a já ne. "Pani profesorko, to si přečtěte, to se vám bude líbit" a všeříkající zamrkání. Měla jsem z toho pocit, asi jako kdybych vedla filmový kroužek a někdo mi doporučil nějakej X art (ha, říkám to správně?). Nic naplat, ukázalo se, že v určitém bodě mi došly výmluvy a musela jsem se sklopenou hlavou uznat, že pakliže chci po nich, aby mě ubíjeli pádnými argumenty, musím si i já nějaké rychle obstarat.

Před chvílí jsem rezignovala na Pianistku. Nemusím dát všechno. Nebudu se nutit. Dám si nějakou holčičí četbu. K ruce beru Alexandru Potter a její S tebou už nikdy. Hlavní hrdinka je holka, kterou bych ráda po těch třiceti stranách zastavila a zeptala se jí: "Počkej, tohle fakt myslíš vážně? Seber se a najdi si normální práci, normální bydlení a zapomeň na něj. A pij něco pořádnýho, do háje!" To nejde. Takže knihu odkládám a jdu dočíst poslední slohovky. Jedna ku dvaceti. Za tu jednu to obvykle stojí, je to moje práce, trošku mě zmáhá, ale říkám si alright, po tomhle bude i 50 shades high level.

Hlavní hrdinka je odvar z Belly Swan, no jasně, všechny máme svůj PMS, všechny se občas cítíme neohrabané, neurotické a  máme tu jednu kamarádku, která je ve všem lepší. Kdo by se neztotožnil, jedem dál.

 Potká svého prince a totálně se znemožní. No. Kam až sahá má paměť, bylo to vždycky důstojný. Třeba jak jsem o Jeřabuli řekla, že vypadá jako muž mých snů a chci trávit zbytek života tím, že s ním budu plodit děti, a on šel přímo k nám a moji kámoši mu to okamžitě vyblili. Nebo když jsem se seznámila s Thomem, stála jsem pod pódiem a řvala na něj "Já chci pusu!!!"...milá Anastázie, nejsi první a myslím, že to víš. 

Ana (ach bože, jak mi chybí to druhé N!) pozná bohatého a mocného muže, love na první mrk. Ale on jí řekne: "Drž se ode mne dál, nejsem ten pravý..." Kde jsem to jenom... Ale jak mi kdysi řekla jedna studentka - člověk přece nemůže za to, že napíše slovo od slova to, co už někdo náhodou napsal na Wikipedii...

...A když jsme u té Wiki... Ana studuje klasickou anglickou literaturu, autorka v zajetí trendu odkazuje na dílo Tess z d'Ubervilles. Zkuste si vybavit i jakýkoliv jiný anglický román té doby - Pýcha a předsudek, Větrnou hůrku...got it? Tak Aně něco uniklo, ptž bohužel potřebuje na internetu, který používá zřídka, vyhledat slovo SUBMISIVNÍ. Panebože. No ale její dominant jí poradí: vždycky hledej nejdřív na Wikipedii. Ten okamžik, kdy všechna má já mají synchronní facepalm. Autorka stvořila monstrum. 

Obávám se, že Wiki byla i zdrojem většiny podkladů pro tento román. Všechny kulisy jsou zpracovány jak horkou jehlou, nedomyšlené, průhledné....a davy šílí.

Jak je možné, že takovýmu niemandovi na takovou smlouvu přistoupí, hlodalo mi hlavou. Aha. Ježiši, to je zápletka! A smlouva. Dneska mi děvčata vysvětlila, že to s tou smlouvou pochopím až pozdějc...ale prostě... předložit přede mne někdo smlouvu o mlčenlivosti, ukážu mu, co je dominance, až ji bude polykat. Vždycky mě iritovaly moje lásky se sklonem k ovládání a manipulaci. Jak si hráli, jak mě oblbli...ale teď děkuji Bohu, kdybych já psala román, kde hlavní postava bude sadista s dominantními rysy, mám podle čeho psát. Vzpomenu si na ty neuvěřitelný kličky, do kterých mě utahovali ...jo to myslím metaforicky...a nebudu předkládat miliónům hospodyněk blba, co nutí holku bez slovní zásoby, aby dojídala. 

Každopádně v posteli mu to jde. Kdyby to nebyl takovej slaboch. A mohl by to být i slaboch, jen mě prostě rozčiluje, když se slaboch snaží někoho ovládat. Tak. 

Jdu dočíst ten zbytek....držte mi žaludek. 

"Bůh je mrtev a svátosti nám zanechal na truc"

"Zasranej šovinista!" rozčíleně, ale tak trochu něžně brumlala jsem si jako náctiletá, v době, kdy jsem se snažila přelouskat kompletního Kunderu. Střih. Klapka. 2010. Sedím v místnosti doc.Bauera, ptá se mě, o čem je Nesnesitelná lehkost bytí. Hlavou mi běží tisíc představ, odvíjí se příběh, Tomáš myje okna, Sabina jede pryč. Pláčeme pro Karenina a najednou sama sebe slyším: "O lásce." Publikum v mé hlavě vzdychlo zklamáním: "O lásce. Panebože, vypadni, než to bude horší. O lásce. Jsi patetická."

Na začátku jsou osamocená slova, zavrhnutíhodné myšlenky, na konci kniha a každý v ní vidíme něco jiného. Minulý týden jsem byla na tom couchsurfingu a způsob, kterým byl kurz placen, mi tak úplně nevyhovoval, měla jsem pocit, že Michelle něco dlužím. Čas. Trpělivost. Ale jak se vůbec platí za čas? Až vám jednou bude někdo umírat v náručí, pochopíte, že nikdo na světě nemá dost peněz, aby vám zaplatil jedinou minutu. Chtěla jsem jí dát svůj čas a trpělivost. Přečetla jsem si její příběh.

Podle Twitteru jsem očekávala něco nestravitelného, složitého, nechutnou dějovou linii psanou intelektuálním jazykem. Místo toho jsem měla pocit, jako by ke mně někdo hodinu promlouval mou vnitřní řečí. To překvapení, když vám někdo vypráví příběh z trafiky na Národní třídě, kde jste shodou okolností byl na nejhorší brigádě svého života. Ten fuckit paradox, že to, co příběh boří i tvoří, se odehrává na Italské, ten pocit, když už není cesty zpět, zkusíte novej začátek a dostanete další ránu. A zmožená ranami jste konfrontovaná se vším, před čím jste utíkala. 

Fiktivní prostor, který je naplněn imaginárním spolkem kuřáků, do kterého si postavíte své hnízdo s kuřátky, krmíte je pravou, s lidmi komunikujete levou, scéna města, kde odděleni zdí masturbujete společně se svým sousedem, území, které ovládají jedinci a přetvářejí dvojice. Tahle novela reflektuje Prahu naší generace. Snídaně v Savoy a čtení novin v paneláku, úzkost výtahu a úzkost samoty uprostřed davu. 

Kdyby se mě doc.Bauer zeptal, o čem je Květinostesk, mám strach, že bych odpověděla ještě hůř. Nebo bych možná už věděla a řekla: "O tom, co se stane, až konečně zavřete dveře..."