pondělí 22. června 2015

The Fool Behind Bars

Potom, co moje kolegyně s předchozím článkem obcupitala celou školu a nezapomněla to okořenit citováním všech mých tweetů o kolegyních, bylo mi řečeno, že aby děti dostaly lekci o mediální výchově, měla bych za své psaní dostat nějaký postih.

Lekce mám na rozdávání. Došla jsem k závěru, že po 8 letech blogování jsem udělala jedinou jistojistou zkušenost - každý blog, co jsem v minulosti měla, jsem zrušila, protože jsem s ním udělala nějaký průser. Na prvním jsem popisovala, jak mi bylo líto bývalé holky mého kluka, když se psychicky složila po tom, co nás spolu uviděla, a když jsem tam líčila, jak se ona dusila pláčem, když viděla, že je pár dnů po rozchodu se mnou, dojala jsem tim tolik čtenářů, že se to virálně dostalo až k tomu klukovi a ten - dojat mým líčením - se k ní vrátil.


Můj druhý blog byl o mém vztahu s tehdejší rock'n'rollovou hvězdou. Po třech letech vztahu už jsem nebyla tak nadšená, že si přes sto tisíc lidí přečetlo o naší první puse...teda ne že by to nebyl cool příběh...

Třetí blog byl strašně tajný a popisoval milostný pětiúhelník. Jednoho kluka jsem milovala, druhý chtěl mě, obě jejich holky byly kamarádky a jedna malá chybka a bylo všechno pryč. Moje tehdejší mega láska se mnou měsíc nemluvila, ten druhý kluk se opět dojal tak, až se ke své holce vrátil.



Tehdy jsem udělala velice racionální rozhodnutí - neblogovat o svých vztazích.

Samozřejmě, že to nikdy nebyl hlavní obsah těch blogů, psala jsem o všem kolem a časem mi to zase začalo chybět a vrhla jsem se na The Fool at School. Pamatuji si to vzrušení a důslednost, s kterou jsem se rozhodla pro pseudonym Tea a nikdy žádné autentické fotografie. Tady je třeba říct, že středoškoláci nepotřebují ICT lekce, protože ho našli i tak. 


Jelikož máme v práci kolektiv, který dbá na cirkulaci informací, dostal se můj minulý článek do pléna a dneska se mu věnovala velká pozornost. Chvíli jsem se cítila, jako bych ty věci, o kterých jsem psala, dělala já sama. Evidentně není problém v tom, že se možná staly, není problém, že si o tom povídají učitelé i studenti, ale problém je, že to někde visí v digitálním vesmíru. 

Týden před tím, než jsem to psala, mi zemřel děda. Můj děda vzešel z ničeho, prababička byla ošklivá a praděda si ji vzal až když byl v důchodu. Byli staří a chudí. I když se děda pílí a inteligencí dostal až k vystudování medicíny a k prestižnímu místu, jednoho dne si stoupl doprostřed místnosti a zařval "HUSÁK JE PÍČA". Vše, na čem tolik dřel, v tu chvíli ztratil. Dalších 30 let strávil na nočních směnách na poliklinice a i když byl schopný chirurg, zbytek života strhával nehty. 


A já vždycky věděla, že tyhle geny mám. Nulový pud sebezáchovy, maximální tourettův syndrom kombinový s potřebou uchopovat svět kolem sebe do těch pravých jmen. Použít ta slova, která popisují realitu, a poslat je dál. Třídit data, procpat je analýzou a naservírovat. Blog to nezmění, jen to šíří mezi víc lidí.

Kdyby tu byl můj děda a kdybych se s ním před deseti lety nepřestala bavit, protože mě ty jeho krutý pravdy už s*aly, řekl by mi, že jsem idiot. Říkával mi to často a dodával k tomu, že právě proto bych měla jít na pedák, protože ten udělá každej idiot. 

Nevím, jestli z toho vyvodit to, že jednoho dne budu učit v pasťáku za minimální mzdu, nebo to, že když člověk akceptuje krutá fakta, umožní mu to jít správnou cestou. Nicméně pokud je to ta první varianta, tak čekejte blog "The Fool behind bars"...

pondělí 15. června 2015

Žít změny

V poslední době holky kolem mne mění kluky za štěňata (teda jako ty psí), stříhají si vlasy, některý mění příjmení, některý obsah dělohy a i já jsem se ztotožnila s heslem svého budoucího zaměstnavatele - Změna je trvalý stav.

V listopadu jsem jednou měla takový rozhovor:
"Vy na těch maturitách jíte kaviár?"
"Ne, já osobně na těch maturitách umírám hlady, ale když některý student přinese buchtu z domova, obvykle úplně přeslechnu, že špatně určil literární žánr..."
"Tak proč máme za občerstvení platit 30 000?"
...a tak nějak jsem se dozvěděla, že se u nás na škole okrádají malá maturantčátka. No, co vám budu povídat, blít se mi chtělo. 

Po tomhle osudném dni už nic nebylo jako dřív. Jako bych otevřela Pandořinu skřínku; každý den jsem se dozvěděla něco podobného, obvykle stejně děsivého. Práce mě sice bavila pořád stejně, ale čím dál častěji jsem měla problém koukat se některým lidem do očí.  Lehce se řekne, že by se s tím něco mělo dělat, ale nikdy jsem v ruce neměla jediný důkaz, že to není jen drb. 

Vyprávěla jsem to Ladě a Natálce a ty mi říkaly, že když tam zůstanu, bude to mít špatný dopad na můj charakter. V té chvíli mi bylo strašně složitě, člověk ví, že by měl něco dělat, ale neví jak. Naty mi pak poslala odkaz na výběrové řízení do nově vznikající školy a řekla mi, že zaslání životopisu mi dává rozkazem, byla přesvědčená, že je to to pravé místo pro mě. Já byla tenkrát přesvědčená jen o tom, že mě seřeže, když tam nenapíšu, a tak jsem to udělala. 

Na naši školu najednou přišla kontrola, zajímalo je, jak vedení hospodaří. Několik týdnů si jen kopírovali stohy papírů a naše ředitelka z toho radši šla na neschopenku. Na konci toho všeho bylo hodně otázek, ale žádná z nich nebyla veřejně zodpovězena. Rozbor našeho hospodaření jen za poslední rok ukazuje šílená čísla - každý, kdo v té škole funguje, si spočte, že 214 000 asi nešlo na ty čokolády, co dostalo pár dětí za výhry v soutěžích... a takových položek je tam spousta. Kolem mě se šeptá o postaveném bazénu, angličtinářky vymalovaném bytu, o nákupu počítačů, které nikdo nikdy neviděl...ale magistrát mlčí a i když má být protokol veřejný, politika je politika a pravdu se asi nikdy nedovíme. 


Nicméně atmosféra na škole houstla a já si byla vědoma, že tam nechci být. Z nové školy se mi ozvali a já se radovala, že vyhrávám, když jsem byla pozvaná na osobní pohovor. Pak jsem byla strašně potěšená, když mě vybrali do 2. kola. Před 3. kolem jsem po zadání úkolu brečela, protože mi přišel nezorganizovatelný v tak krátkém čase...na 4. kolo už jsem šla úplně klidná, protože jsem pochopila, že to klidně může trvat ještě hodně dlouho. Všechno to probíhalo od února do května a po celý ten čas jsem si byla den ode dne jistější, že tohle je ONO. Že jsem našla místo, které se zabývá vzděláváním, ale zároveň postrádá všechno, z čeho jsem si tady na blogu dělala srandu - žádná pakárna, žádné nesmyslné zákazy, kolegové, nikoliv soupeři... A když mi nakonec volali, že by chtěli, abych byla součást týmu, tak jsem dlouze šokovaně mlčela. Byla jsem strašně šťastná. 


Pár dnů nato jsem zjistila, že naši ředitelku odvolali a že i naše škola získává šanci stát se lepší. Dostala jsem nabídku nadúvazku, jen 4 pracovní dny a ve vedení zástupkyni ředitele, kterou jsem měla vždycky ráda. Přišlo mi to jako rána pod pás, odcházet ve chvíli, kdy se všechno mění k lepšímu. Kdybych měla odejít kamkoliv jinam, tak asi zůstanu. Ale věřím, že odcházím měnit historii českého vzdělávání.

Jak jsem říkala na začátku, všechno kolem se mění. Změny přicházejí tenhle rok četné a nečekané a já se skoro křečovitě držím každé zbývající jistoty. Prošla jsem dost školami - jako žák i jako učitel, ale až teď zjišťuji, že se nepotřebuji naučit nic z toho, co se dá vygooglovat. Potřebuji se učit žít ve světě, kde nic netrvá věčně a žádné rozhodnutí není nezvratné, ve světě, který už neposkytuje jiné záruky, než že zítra bude jiný než dneska. A tohle učení začíná právě teď...

neděle 29. března 2015

než vyhořím, chci být ohňostroj!

Na sociálních sítích je dost zoufalců, takže ve snaze nepřidat se k nim, nepsala jsem na tenhle blog v tomto školním roce skoro vůbec. Zjistila jsem, že už vůbec nezažívám zábavné situace. Naopak jsem někdy vyloženě nasraná. V tu chvíli se mi objeví před obličejem kolegyně a bývalé učitelky a říkám si NO, we are not going thereee! Ale je to těžké zastavit.



První dva roky učení jsem brala s rezervou to, že studenti měli rezervy ve vzdělání, ale to, s čím se setkávám teď, to nemá obdoby. Říkám to jako holka, co dva roky učila angličtinu ve stacionáři pro mentálně postižené, tak si představte, jak to asi vypadá, když už i já ztrácím nervy.


Od září jsem hodně četla - ale ne beletrii, tentokrát jsem se nořila do všech možných pedagogických alternativ a hledala jsem nejdřív nějaké vysvětlení toho, co se teď děje ve třídách na střední škole, a pak jsem hledala i cesty ven.

Abych byla upřímná, tu cestu ven jsem našla až dva týdny zpátky. Došlo k tomu až v okamžiku, když jsem v jedné třídě seděla a měla jsem chuť na ně křičet. Měla jsem vztek a hlavou mi běželo jen to, že nechci zajít tam, kde se za sebe začnu stydět. Ale bylo to těžké. Ukončila jsem hodinu o 20 minut dřív a pustila je domů. Sama jsem se odvalila do postele a šla číst články o tom, jak vůbec mám do*** učit češtinu na středoškolské úrovni ve třídách, kde půlka nemluví česky vůbec a ta druhá mluví jenom mezi sebou.



Když jsem dostala nějaké nápady, hned jsem je aplikovala a po 7 měsících jsem se zas zasmála. Smála jsem se, když ukrajinský student v prezentaci uvedl, že Dalimilova kronika pojednává o příchodu praotce Čečna, smála jsem se, když mi řekli, že Alexandreida je sovětská (světská!) báseň i když z Mastičkáře udělali Mističkáře. Smála jsem se, když jsem je konečně nějak aktivně zapojila, což byl věru nadlidský úkol.


Nicméně pokud toho smíchu nebude rapidně přibývat, chtěla bych odejít učit na nějakou alternativní školu. Ten skvělej pocit, že dělám práci, která má nějaký smysl, vystřídal pocit házení hrachu o zeď a já vyhořívám víc a víc. Sama nevidím smysl v tom, aby se někdo učil nazpaměť autory a jejich díla, když jsou pro ně nezajímavá. Nevím, proč se maturuje z rozboru textu, proč je učíme interpretovat ve 4. ročníku, když to k té zkoušce potřebují, ale nikdo včas neřeší to, že kdyby nemuseli, nebudou číst nic. Proč se nikdo nezabývá faktem, že všichni udrží pozornost na jedné věci 5 minut a pak si kontrolují telefon? Protože (i když to tak mám sama), vím, že je to tik, že je to neuróza a že by potřebovali umět spíš meditovat a dokázat se do práce ponořit, než rozebírat neumělecký text v pěti minutách.

Tak doufám, že se zas brzy začnu smát a vy se mnou.



středa 13. srpna 2014

(ne)mám od všeho klíče

Na četné stížnosti přináším prázdninový update :)

Když jsem si minulou neděli stěžovala, že čína měla zavřeno jedinej den v roce zrovna v ten, kdy jsem si konečně udělala čas na tolik chtěný Pho Bo, myslela jsem, že je to to nejhorší, co se mi kdy stalo. Jak to tak bývá, někde v nebesích se zjevila klasická neurotická mytologická matka a zařvala: "Jestli chceš brečet, tak ti dám důvod!"

V úterý jsem se dotkla pekla, když jsem pekla. Bokem jsem se přitiskla k pekáči od kuřete na tak dlouho, že jsem tři dny nemohla nosit kalhoty. AU. 

Chodím na brigádu, tam dva dny po sobě spadl internet. Jelikož je tam na netu závislé vše, jen jsem dala oči vsloup a říkala tam nahoru, že už by jako stačilo...


A v pátek jsem přišla domů, padajíc na hubu jsem řešila dilema, jestli se najíst a pak venčit, nebo venčit a pak jíst. Vymyslela jsem plán, že nejdřív vezmu psice, pak se přežeru a následně usnu. Dobrej plán. Takže jsem se přezula z balerín do podpatků, abych ty boty konečně začala rozcházet, dala jsem vařit těstoviny, popadla jsem kikiny, zabouchla dveře...dveře! Klíče! Dopr...a ten sporák...a...neneeee.

Seběhla jsem o dvě patra níž, kde bydlí Ríša, bubeník z kapely mého ex, a poprosila ho o přístup na net, ptž jsem neměla ani telefon a tudíž nemohla nikomu zavolat. Na Facebooku jsem napsala Báře, co se stalo, a chvíli jsem čekala, jestli bude online. Nebyla. Volám domácí. Nebere. Ríša musí odejít. Ťukám na starou hluchou paní ve třetím. Volá domácí. Nebere. Jdu ven se psy, volám zámečníka z telefonu cizí paní (Díky, paní!), čekám a čekám. Venku je bambilión stupňů Celsia a já mám ty tenký podpatky a dvě jorkširačky v náruči. Jsem ráda, že už jsem skoro úplně blond, ptž k dokonalému obrazu "úplně blbá" chybí už jen růžová chlupatá kabelka....


Přijíždí zámečník a nejde mu to. Odemyká (= 1280,-). Nesu psy domů a beru si platební kartu, ptž doma mám v hotovosti jen stovku a musím jet někam vybrat, v tom na chodbě slyším ženský hlas. Bára přivezla klíče. "Já myslela, že jsi v práci a nemáš čas..." "Byla jsem v práci. Zrušila jsem natáčení, technici mě vezli domů pro klíče a pak sem..." Chce se mi brečet, ale jsem tak vyřízená, že se jen neuroticky směju...

Včera jsem jela na devátou ke své terapeutce. Oznámila mi, že jsem byla objednaná na osmou. SHIT už ale! Nakonec mě přijala v pauze mezi dvěma klienty a zeptala se: "Tak co se děje?"

"Víte, můj život je super, všechno jde dobře, líp než jsem čekala, jsem šťastná...ale mám pocit, že na nevědomé úrovni se něco děje..." Jako psycholožka přece vím, že úrazy apod. jsou většinou signálem, že je něco špatně. Začala jsem jí líčit, co se mi všechno stalo, včetně završení dnešním pozdním příchodem a čekala jsem, že mi řekne: "Nelo, vy přece víte, že to není tak dobrý, jak to vypadá..."

Místo toho se na mě podívala takovým tím babičkovským pohledem a zeptala se: "A není možné, že jste roztržitá, protože jste zamilovaná?" Zůstala jsem na ni zírat. Pak se podívala na koláž, co jsem přinesla, a pronesla: "Když feťák začne abstinovat, většinou ho okradou...jste na dobré cestě"

...takže se mám vlastně dobře.

středa 2. července 2014

prázdniny od slova prázdno, já mám plniny!

Už je to týden od posledního dne školního roku u nás na škole. Týden jakoby občas nebyl nic a občas se stihne snad všechno. Já jsem v tom obsáhla

-1 novou kamarádku (musím Vám říct, že blogy dělají zázraky, díky nim jsem už potkala spoustu skvělých lidí a nikdy jsem se nezklamala, naposled to byla vyloženě soulmate)
-1  první rande (které mě přesvědčilo, že musím ještě hodně trénovat!)
-1 poslední rande (které mě přesvědčilo, že z některých situací nelze vyjít dobře)
-2 nabídky práce (nic není takový kompliment!)
-1 knihu (Nesbo: Netopýří muž)
-1 setkání s ex (exexexexex čeká miminko, uíííí, mám z něj takovou radost!)
-1 procházku do neznáma (do kopce, pak spaní na lavičce, cesta zpět ani nevím jak, svoboda v Praze)
-1 věc, o který se nemluví (nově buduju svůj sexappeal na záhadnosti ;) )
-1 vyřízení starých restů (a můj byt už je ex-free)
-1 výbornou véču.

Na to, že dneska plánuju bar, zítra kino a pozítří odjezd do PŘÍRODY(!) mám pocit, že jsem na vrcholu svých možností v oblasti aktivity. Prázdniny jsou prima věc. Ach.

úterý 24. června 2014

ztráty & nálezy

Kdysi mi jeden starej úchyl řekl, že to, že mě někdo nemiluje tak, jak bych chtěla, neznamená, že mě nemiluje nejvíc, jak může. Výsledek, který jsem si z toho odnesla, je ten, že vždycky mě všichni strašně milujou, ale mně to není dost. Je to cesta, jak se nezbláznit...

Minulý týden jsem si dala celkem drama rozchod a myslela jsem, že umřu, ale pak přišla Bára a přinesla mi spousta jídla, časopis s článkem o orgasmech a vzala mě na procházku s její kamarádkou. Ta mi vyprávěla o tom, jak jí její ex nasral do pračky a vany, a já pochopila, že rozejít se bez posraný koupelny je radost! A najednou jsem byla zas šťastná. 



Někdy lidé mají potřebu probírat se mnou rizika života online, ale můžu říct, že napsat na blog, že jsem dostala kopačky v době MS ve fotbale, nebyl vůbec špatněj nápad. Lidi totiž nejsou svině. Většina lidí je zlatá, a tak jsem zjistila, že mám ty nejlepší přátele, jaké si jde jen přát.

Chtěla bych všem říct:
a) díky za podporu
b) díky za rozveselování
c) díky, že vás mám

a taky

a) lepší ztráty než v očích dráty
b) co tě nezabije, to tě sice přizabije, ale co není radost, to je zkušenost
c) na konci deště slz je duha (kterou vyblejete po rozchodovým večírku) a pak už jen slunce.


Myslete na to...;)
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...