We accept the love we think we deserve

Já bych dítě pojmenovala podle literární postavy. Pak mě napadlo, že jediná literární postava, kterou znám a jmenuje se jako já, je jeden ze dvou vypravěčů Na Větrné hůrce. Dostala jsem jméno podle vypravěčky, ne podle postavy. Možná jsem prostě předurčena k tomu, abych příběhy vyprávěla, ne tvořila...

A nebo je četla, že jo. V létě mi jeden kámoš řekl, že "to má svý perky." Chvíli jsem dumala, co mi to říká, a pak mi to secvaklo a asociovalo mi to The Perks of Being a Sunflower. Taky si upravujete věci tak, aby vám dávaly smysl? Ptž mně Wallflower smysl evidentně nedávalo. A tak jsem od srpnové limonády myslela na to, že si tu knížku musím přečíst. Nevěděla jsem, o čem je, ale ten název rezonoval mojí hlavou. Podle názvu poznáte přece hodně. I když si ho pamatujete jinak.

Minulý týden jsem hledala nějaké free e-booky a narazila na The Perks volnou pro studijní účely v angličtině. Tak jsem začala. Skončila jsem o víkendu, ve svém rodném městě. Vzpomínala  jsem na svou střední školu. Na ty opice, na ten stav, kdy se špatně zhulíte, na taneční, na lásku. Na to, že jedno CDčko rozhodlo, kdo je ten pravej. Příběh Charlieho plynul a já cítila tu kadenci. Ten vocas trpké pachuti ještě než polknete. Tíhu determinace. Jsi tím, kým byli ti před tebou, máš jizvy z jejich životů. 

“So, I guess we are who we are for a lot of reasons. 

And maybe we'll never know most of them. 

But even if we don't have the power to choose 

where we come from, we can still choose where we go from there. 

We can still do things. 

And we can try to feel okay about them.” 

Venku cinkaly seschlé listy o chodník a I was both happy and sad and trying to figure out how that could be. Prostě se ta knížka tak nějak děla. Předposlední dopis mi vyrazil dech. Nebo ne vyrazil...zúžil, cítila jsem tu bolest v krku, kdy se svaly napnou a hrudní koš začnete freneticky ukazovat, že tu je, že potřebuje naplnit, ale dýchat nejde. Kroutila jsem ty koutky rtů zpátky nahoru a racionálně jsem si říkala, že je to dobře napsaný, že jsem to přece mohla vědět tak od půlky. Stejně klesly.

Jak psala ve slohovce jedna má studentka: "Kdo chce zažít pocit radosti i zklamání, může si přečíst knihu i pustit film." Ale ani ten film není úplně marnej. Blbý na tom všem je, že je mi z toho smutno.