než vyhořím, chci být ohňostroj!

Na sociálních sítích je dost zoufalců, takže ve snaze nepřidat se k nim, nepsala jsem na tenhle blog v tomto školním roce skoro vůbec. Zjistila jsem, že už vůbec nezažívám zábavné situace. Naopak jsem někdy vyloženě nasraná. V tu chvíli se mi objeví před obličejem kolegyně a bývalé učitelky a říkám si NO, we are not going thereee! Ale je to těžké zastavit.

První dva roky učení jsem brala s rezervou to, že studenti měli rezervy ve vzdělání, ale to, s čím se setkávám teď, to nemá obdoby. Říkám to jako holka, co dva roky učila angličtinu ve stacionáři pro mentálně postižené, tak si představte, jak to asi vypadá, když už i já ztrácím nervy.

Od září jsem hodně četla - ale ne beletrii, tentokrát jsem se nořila do všech možných pedagogických alternativ a hledala jsem nejdřív nějaké vysvětlení toho, co se teď děje ve třídách na střední škole, a pak jsem hledala i cesty ven.

Abych byla upřímná, tu cestu ven jsem našla až dva týdny zpátky. Došlo k tomu až v okamžiku, když jsem v jedné třídě seděla a měla jsem chuť na ně křičet. Měla jsem vztek a hlavou mi běželo jen to, že nechci zajít tam, kde se za sebe začnu stydět. Ale bylo to těžké. Ukončila jsem hodinu o 20 minut dřív a pustila je domů. Sama jsem se odvalila do postele a šla číst články o tom, jak vůbec mám do*** učit češtinu na středoškolské úrovni ve třídách, kde půlka nemluví česky vůbec a ta druhá mluví jenom mezi sebou.

Když jsem dostala nějaké nápady, hned jsem je aplikovala a po 7 měsících jsem se zas zasmála. Smála jsem se, když ukrajinský student v prezentaci uvedl, že Dalimilova kronika pojednává o příchodu praotce Čečna, smála jsem se, když mi řekli, že Alexandreida je sovětská (světská!) báseň i když z Mastičkáře udělali Mističkáře. Smála jsem se, když jsem je konečně nějak aktivně zapojila, což byl věru nadlidský úkol.

Nicméně pokud toho smíchu nebude rapidně přibývat, chtěla bych odejít učit na nějakou alternativní školu. Ten skvělej pocit, že dělám práci, která má nějaký smysl, vystřídal pocit házení hrachu o zeď a já vyhořívám víc a víc. Sama nevidím smysl v tom, aby se někdo učil nazpaměť autory a jejich díla, když jsou pro ně nezajímavá. Nevím, proč se maturuje z rozboru textu, proč je učíme interpretovat ve 4. ročníku, když to k té zkoušce potřebují, ale nikdo včas neřeší to, že kdyby nemuseli, nebudou číst nic. Proč se nikdo nezabývá faktem, že všichni udrží pozornost na jedné věci 5 minut a pak si kontrolují telefon? Protože (i když to tak mám sama), vím, že je to tik, že je to neuróza a že by potřebovali umět spíš meditovat a dokázat se do práce ponořit, než rozebírat neumělecký text v pěti minutách.

Tak doufám, že se zas brzy začnu smát a vy se mnou.