středa 13. srpna 2014

(ne)mám od všeho klíče

Na četné stížnosti přináším prázdninový update :)

Když jsem si minulou neděli stěžovala, že čína měla zavřeno jedinej den v roce zrovna v ten, kdy jsem si konečně udělala čas na tolik chtěný Pho Bo, myslela jsem, že je to to nejhorší, co se mi kdy stalo. Jak to tak bývá, někde v nebesích se zjevila klasická neurotická mytologická matka a zařvala: "Jestli chceš brečet, tak ti dám důvod!"

V úterý jsem se dotkla pekla, když jsem pekla. Bokem jsem se přitiskla k pekáči od kuřete na tak dlouho, že jsem tři dny nemohla nosit kalhoty. AU. 

Chodím na brigádu, tam dva dny po sobě spadl internet. Jelikož je tam na netu závislé vše, jen jsem dala oči vsloup a říkala tam nahoru, že už by jako stačilo...


A v pátek jsem přišla domů, padajíc na hubu jsem řešila dilema, jestli se najíst a pak venčit, nebo venčit a pak jíst. Vymyslela jsem plán, že nejdřív vezmu psice, pak se přežeru a následně usnu. Dobrej plán. Takže jsem se přezula z balerín do podpatků, abych ty boty konečně začala rozcházet, dala jsem vařit těstoviny, popadla jsem kikiny, zabouchla dveře...dveře! Klíče! Dopr...a ten sporák...a...neneeee.

Seběhla jsem o dvě patra níž, kde bydlí Ríša, bubeník z kapely mého ex, a poprosila ho o přístup na net, ptž jsem neměla ani telefon a tudíž nemohla nikomu zavolat. Na Facebooku jsem napsala Báře, co se stalo, a chvíli jsem čekala, jestli bude online. Nebyla. Volám domácí. Nebere. Ríša musí odejít. Ťukám na starou hluchou paní ve třetím. Volá domácí. Nebere. Jdu ven se psy, volám zámečníka z telefonu cizí paní (Díky, paní!), čekám a čekám. Venku je bambilión stupňů Celsia a já mám ty tenký podpatky a dvě jorkširačky v náruči. Jsem ráda, že už jsem skoro úplně blond, ptž k dokonalému obrazu "úplně blbá" chybí už jen růžová chlupatá kabelka....


Přijíždí zámečník a nejde mu to. Odemyká (= 1280,-). Nesu psy domů a beru si platební kartu, ptž doma mám v hotovosti jen stovku a musím jet někam vybrat, v tom na chodbě slyším ženský hlas. Bára přivezla klíče. "Já myslela, že jsi v práci a nemáš čas..." "Byla jsem v práci. Zrušila jsem natáčení, technici mě vezli domů pro klíče a pak sem..." Chce se mi brečet, ale jsem tak vyřízená, že se jen neuroticky směju...

Včera jsem jela na devátou ke své terapeutce. Oznámila mi, že jsem byla objednaná na osmou. SHIT už ale! Nakonec mě přijala v pauze mezi dvěma klienty a zeptala se: "Tak co se děje?"

"Víte, můj život je super, všechno jde dobře, líp než jsem čekala, jsem šťastná...ale mám pocit, že na nevědomé úrovni se něco děje..." Jako psycholožka přece vím, že úrazy apod. jsou většinou signálem, že je něco špatně. Začala jsem jí líčit, co se mi všechno stalo, včetně završení dnešním pozdním příchodem a čekala jsem, že mi řekne: "Nelo, vy přece víte, že to není tak dobrý, jak to vypadá..."

Místo toho se na mě podívala takovým tím babičkovským pohledem a zeptala se: "A není možné, že jste roztržitá, protože jste zamilovaná?" Zůstala jsem na ni zírat. Pak se podívala na koláž, co jsem přinesla, a pronesla: "Když feťák začne abstinovat, většinou ho okradou...jste na dobré cestě"

...takže se mám vlastně dobře.

3 komentáře:

  1. Zrovna ráno jsem si říkala, že jsem Tě už dlouho nečetla :-) A ty se zatím snažíš zabít... nebo tak něco na nevědomé úrovni, čemuž by právníci nerozumíme :D

    OdpovědětVymazat
  2. Trpěla jsem podobnými symptomy ze stejnýho důvodu. :) Je to hezký, jenom nepraktický. Když jsem se potřetí vracela od pokladny do oddělení zeleniny, abych zvážila a oblepila cenovkou i ten třetí druh zeleniny, co jsem s hlavou v oblacích nakoupila, připadala jsem si vážně jak největší pako na světě. :)

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...