Když na to máš chuť, tak to potřebuješ...byl nejčastější argument podporující správnost rozhodnutí sežrat pytlík chipsů nebo další Marsku. U nás doma vždycky vládla taková jinačí pravidla. Jedním z nich je taky "Zamysli se nad tím, proč se ti to pořád děje" (tahle věta vždycky přichází v ten okamžik, kdy chci slyšet, že jsem chudák a celej svět je zlej).
Poslední rok se mi totiž děje jedna zvláštní věc. Kamkoliv se hnu a poznám nový lidi, objeví se tam jeden člověk, kterej chorobně lže. "Vychovali mě Japonci" (stačí bez kontextu) "Já mu nikdy nic zlýho neudělala" (až na to, že jsem na něj nastražila lest, protáhla ho bulvárem a způsobila mu rozchod) "Můj kluk tohle, můj kluk tamto..." (a pak s ním jde na rande, zapomene si u vás telefon a když "klukovi" voláte, dovoláte se sama sobě...).
Pořád mi někdo lže. A tak jsem včera seděla na vaně, lakovala si nehty a vymýšlela, co bych mohla vybájit. S uspokojením jsem došla k závěru, že moje minulost je dostatečně pestrá na to, aby i její pravdivá verze zněla jako hype. Takže ne, minulost netřeba zlepšit. Ale ta přítomnost...a to byl ten okamžik, kdy jsem na vaně ztrácela balanc. Přece nebudu lhát o přítomnosti, to je zbabělé, přítomnost se má měnit! A šla jsem spát. Změna vědomí taky dobrá.
Probudila jsem se do špatnorána. Jak se převalíte na bok, kouknete na telefon, pročtete se zprávami a jen zas zaboříte hlavu do polštáře a s mohutným výdechem se vyrovnáváte s tím, že dávat lidem šance znamená dělat ze sebe blbce. Nikdy jinak.
Chtěla jsem svou zklamanou mysl zaměstnat a pustila jsem si dvě přednášky na TEDu. Dneska jsem měla fakt nešťastnou ruku:
Video číslo jedna: šance najít toho pravého tohle bylo fakt hodně vtipný, smutné na něm ale je to, že jestli to s daty úplně neumíte, zemřete sám ožrán vlčáky. Jestli v celé Phili je 35 vhodných mužů k randění...ne, nechci domýšlet, něco už tom taky vím...chm. Ale to jsem se ještě snažila mít hlavu vzhůru. Než přišlo Video číslo dvě: Udělej něco se svým životem. Tohle video mě dobilo. Jestliže vám hlavou běží nějaký myšlenky o tom, že byste měli něco změnit, ale pořád se chlácholíte, idealizujete si svůj rezervovaný styl a ujišťujete se, že na vše je dost času, tak není. Vlčáci. Čtveráci.
Popadl mě záchvat paniky, ve kterém jsem udělala divný věci. Třeba jsem šla cvičit. Když jsem naposledy šla cvičit z podobných pohnutek, z jedné čatarangy jsem se už nezvedla a do smradlavé podložky začala brečet, ptž mi došlo, že mě nepřestal milovat, PTŽ JSEM TLUSTÁ. Ale že mě prostě jen PŘESTAL MILOVAT. Ten zážitek, kdy slzy rozpouštěly pot předešlých jogínů, byl tak silný, že jsem si koupila vlastní karimatku. Čekala jsem dneska něco podobnýho, ale byla to taková makačka, že jsem nestíhala moc myslet. Jen jsem dál pokračovala v zoufalých činech zoufalé dvacítky.
A aniž bych se dál shazovala a rozpitvávala to konkrétně, můžu hrdě říct, že až se za pár týdnů ohlídnu a budu přemýšlet, že bych lhala o své minulosti, jsem si jistá, že dnešek vyhodnotím jako jednu z oblíbených historek!
Probudila jsem se do špatnorána. Jak se převalíte na bok, kouknete na telefon, pročtete se zprávami a jen zas zaboříte hlavu do polštáře a s mohutným výdechem se vyrovnáváte s tím, že dávat lidem šance znamená dělat ze sebe blbce. Nikdy jinak.
Chtěla jsem svou zklamanou mysl zaměstnat a pustila jsem si dvě přednášky na TEDu. Dneska jsem měla fakt nešťastnou ruku:
Video číslo jedna: šance najít toho pravého tohle bylo fakt hodně vtipný, smutné na něm ale je to, že jestli to s daty úplně neumíte, zemřete sám ožrán vlčáky. Jestli v celé Phili je 35 vhodných mužů k randění...ne, nechci domýšlet, něco už tom taky vím...chm. Ale to jsem se ještě snažila mít hlavu vzhůru. Než přišlo Video číslo dvě: Udělej něco se svým životem. Tohle video mě dobilo. Jestliže vám hlavou běží nějaký myšlenky o tom, že byste měli něco změnit, ale pořád se chlácholíte, idealizujete si svůj rezervovaný styl a ujišťujete se, že na vše je dost času, tak není. Vlčáci. Čtveráci.
Popadl mě záchvat paniky, ve kterém jsem udělala divný věci. Třeba jsem šla cvičit. Když jsem naposledy šla cvičit z podobných pohnutek, z jedné čatarangy jsem se už nezvedla a do smradlavé podložky začala brečet, ptž mi došlo, že mě nepřestal milovat, PTŽ JSEM TLUSTÁ. Ale že mě prostě jen PŘESTAL MILOVAT. Ten zážitek, kdy slzy rozpouštěly pot předešlých jogínů, byl tak silný, že jsem si koupila vlastní karimatku. Čekala jsem dneska něco podobnýho, ale byla to taková makačka, že jsem nestíhala moc myslet. Jen jsem dál pokračovala v zoufalých činech zoufalé dvacítky.
A aniž bych se dál shazovala a rozpitvávala to konkrétně, můžu hrdě říct, že až se za pár týdnů ohlídnu a budu přemýšlet, že bych lhala o své minulosti, jsem si jistá, že dnešek vyhodnotím jako jednu z oblíbených historek!
Žádné komentáře:
Okomentovat