žijte v páru

někdy na jaře jsem chytla angínu. Celou vejšku jsem byla celkem zdravá, minimálně bez antibiotik, a tak to pro mě byla skoro nová zkušenost. Nejvíc crazy na ní byly ty nové kulisy. Měla jsem neschopenku, nemohla jsem z domu a neměla jsem co jíst. Pomohla mi kamarádka a při té příležitosti vyprávěla absurdní historku o tom, jak ji doktorka poslala na nemocenskou a požádala ji, aby druhý den po příteli/manželovi do ordinace poslala vzorek moči. Protože každý přece někoho má. Nemá? A neměla by na to být kolonka v anamnéze?

Řeknu vám jednu věc a budu upřímná, sic se mi nechce. Když jsem byla v té nemocnici, napadlo mě, co když mám fakt nějaký zánět v mozku, co když mám nádor v mozku...ale furt pohoda, na kolena mě dostala myšlenka, jak těžký je tam na to být jediná sama. Sice tam všichni byli spíš staří a doprovod jim dělaly děti středního věku, ale i tak mi bylo děsně. Statečně jsem přežila lumbálku a trošku mě nalomil jejich dotaz, jestli mám někoho, kdo by pro mě přijel. Co mě zlomilo, byl telefonát ze školy, kdy vedení, které se přiklání k verzi, že jsem ambiciózní lesbička, mi popřálo hodně zdraví, a protože vědí, že jsem sama, navrhli, že do čtyř pro mě může přijet školník, po čtvrté sekretářka. Začala jsem brečet. V první fázi možná kombinací vděku a smíchu, v druhé zoufalstvím.

Ale je to tak. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli má žít sám nebo s někým, řeknu mu, aby nežil sám. Kdyby mi někdo řekl, že s někým žije jen kvůli těmhle případům, nekriticky bych to přijala. Kdyby mi někdo řekl, ať si někoho najdu - pro tyhle případy - řeknu mu, že to radši zhebnu, ale to je tím, že jsem to já. Chci všechno, nebo nic. A mám všechno a nic. Ale vy, pokud můžete, žijte radši s někým. Pokud nemáte tak skvělé přátele (nebo případně i zaměstnavatele), díky kterým si to můžete dovolit.