středa 27. listopadu 2013

až budete mít pocit, že byste měli někoho poučovat...

Trepku. Jenom trepku. Tu jedinou jsem poznala v 6. třídě, druhý týden v září, když jsem byla zkoušená z přírodopisu. Paní učitelka si mě pak po hodině zavolala, a aby prohloubila můj nekonečný pocit trapnosti z té koule, co jsem dostala, spustila: "Tebe to vůbec nezajímá? Tobě na tom nezáleží? Víš jak mě mrzí, když musím dávat pětky?" a já cítila najednou jen hluboký odpor a nekonečnost okamžiku. Dodnes si pamatuji uspořádání pomůcek, ke kterým jsem upínala zraky, když jsem se vyhýbala tomu vyčítavému pohledu. Fuj, ble, au. Hnusný to bylo.

Takže jsem se zařekla, že já takový přednášky nikdy dělat nebudu. Po tom, co mi včera jedna třída předvedla hodinu jak z amerického filmu o nejlepší škole na světě (chcete po nich, ať jsou kreativní a oni píšou takový věci, že máte chuť se zeptat "A jak to bylo dál?"), jsem jim řekla, že jsou fakt dobrý a oni mi na to řekli, že jsem první, kdo jim to kdy řekl. (Tohle by bylo taky téma - wtf je s tím českým školstvím, že musí furt někoho srážet dolů?) Když jsem se zeptala, co jim říkají ostatní, pobavili mě: "Říkají, že ONI už tu maturitu maj. Máme vždycky chuť vstát, zatleskat a pogratulovat jim..."...protože jestli jste někdy byli v maturitním ročníku, určitě jste to slyšeli taky...haha, vím, že jo, já tisíckrát.

Nicméně i přes to všechno...dneska jsem měla přednášky dvě. První byla ve třídě, ve které jsem za míň jak 5 minut vyzkoušela deset lidí, nikdo z nich se ani neobtěžoval jít k tabuli. Poslední člověk, kterého jsem vyvolala, byl kluk, kterýho jsem ani vyvolávat nechtěla. Něco s ním je. Je plnoletý, takže nikdo nemá právo mít informace o tom, co se děje, máme jen tolerovat jeho chování. Jenže já konečně vidím, k čemu mi ta psychologie byla. Je mi dost jasný, co s ním je, ale není mi jasný, co s tím mám dělat. Nicméně nakonec jsem vyvolala i jeho. Mlčel. Neřekl, že nepůjde, neřekl, že půjde. Mlčel. Zahájila jsem přednášku, během které jsem jim říkala, že každej s alespoň minimálním pudem sebezáchovy, když vidí, že zkouším, by si otevřel sešit, četl rychle poznámky, odříkal tady těch 10%, co nezapomněl za cestu k tabuli, a měl by aspoň čtyřku. V tu chvíli se ten poslední kluk zvedl a šel k tabuli. Chvíli jsem se bála, že spadne. Spustil s takovou slovní zásobou, jako by za sebou měl minimálně semestr na dějinách umění, pak zmlkl. V tu chvíli jsem to viděla, jak je to zoufalé. Jak je těžké čekat. Jak nevíte, co dělat. Pokládala jsem další otázky a on znal odpovědi. Každá z nich přišla po minutě ticha. Tu minutu byste mohli krájet. Jeho spolužáci mlčeli. Z každého jiného by si dělali srandu, tohle ale nebylo vtipné. Stál tam před nimi člověk, co to jediný všechno znal, ale nedokázal odpovídat. Nedokázal se rozhodovat, padal na stranu. V ten okamžik jsme všichni dostali tu nejdůraznější přednášku, co jsme mohli dostat. Lekci tichem. 

Moje druhá přednáška byla po naprosto tristních výsledcích v testu, který byl náročností na úrovni křížovky ze Čtyřlístku a z kterého většina lidí měla pětku. Přednáška skončila tím, že se mi tam jedna holka rozbrečela. Well done. 

Takže A bylo správně, nech si kecy na koledu. 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...