V přesvětleném kumbálku dělali mi lumbálku

jestli jsem si předevčírem stěžovala na neochotu lékařů, mám dneska úplně jiný problém:

Šla jsem na polikliniku a prošla neurologickým vyšetřením. Když jste vystudovaný psycholog a nejste zrovna blázen do kliniky, neurologie jako taková je pro vás malý očistec, všichni lidi v čekárně působí trošku tak, že jim každou chvíli ta ruka vystřelí přímo skrz vaši hlavu, vytáhnou vám corpus callosum jako gumu od tepláků, překousnou ji a vítězně zvolají: "Ha!." Nicméně to se nestalo (překvapivě...), po hodině čekání jsem prošla sadou úkonů a byla jsem nešťastná, že asi nepůsobím dost vážně a že mě pošlou domů a já budu trpět dál. No a ne. 

"Takže teď vás čeká CT, je tam něco špatně, když nevyloučíme, že je to vrozené, půjdete na lumbální punkci" zatlačovala jsme slzy zpátky do očí a řekla jsem si: Je to určitě vrozené. Když bylo CT za mnou, doktorka na mě zavrtěla hlavou. Hlavní důvod, proč jsem se lumbálky do té doby bála, byly seriály Chirurgové a Dr. House. Tam to totiž bylo tak to předposlední před operací mozku, bylo to děsivé, ale já pořád doufala, že tak moc nebude...

Ovšem doktorky úvod, že to můžu odmítnout, který pokračoval předáním čtyřstránkového informovaného souhlasu a následná účast tří zdravotních sester, které mě u toho mají držet...to nezlepšil. Nicméně žiju. Lumbálka negativní. A asi jako vždycky, když odcházím od doktora....NEVÍ, CO MI JE. :)