nevidim, ale bohužel pořád slyším...

sedím si tak v čekárně u dokrora, strategickej flek mezi dveřmi ven a dveřmi na WC pro případ, že se pobleju, což je můj třídenní nekončící pocit. Vejde postarší pán a pozdraví. To je ale slušný pán!
Pak přistoupí k recepci a sestřička se ho zeptá, co potřebuje.
"Jste snad doktorka?!" vyjede agresivně.
"Ne, ale potřebuju to vědět, jste nemocný?" říká zaskočeně.
"Tak doktorka z Ukrajiny" směje se jízlivě "Nic ti nepovim, mám BOLEST"
(Hihi, to budou hemeroidy nebo pindík, směje se mé nezvracející já) a bylo mi sestřičky líto. Lidi jsou někdy hrozní. Ale je taky hrozný mít bolesti, bůh ví...

O dvacet minut později o jednu zastávku metra dál, sedím na poliklinice na neurologii. Už nehledám, kde zvracet, už se jen modlím a raduju. Snad to brzo bude za mnou. Vyšla sestřička. "Ještě někdo k nám?" Rozhlídnu se po čekárně a všichni kroutí hlavou.
"Já"
"A jste objednaná? Máte papír od doktora?"
"Mám žádost o vyšetření, ale nejsem objednaná"
"Ale my bereme jen na objednání, teď objednáváme až na listopad a za půl hodiny končíme, takže vás nevezmeme."
"Ale já mám skřípnutý nerv a nevidím, nemůžu čekat do listopadu. Chcete mi říct, že tu nikoho nemáte, máte půl hodiny do konce a nevezmete mě?"
"Zkuste to vedle, já pro vás nemůžu nic udělat"
Napůl brečíc, napůl zle: "Tak jestli pro mě ve své pracovní době nemůžete nic udělat, tak jste se asi minula povoláním. Užijte si kafe."

Vedle mi paní v čekárně řekla, že s plotýnkou čekala tři dny. Pecka. Bože chraň, ať mi ještě někdy něco je...