zkouška dospělosti nás teprve čeká...

Když jsem byla na střední, plesy pro mě chvíli byly celkem atraktivní záležitost. Celý prvák jsem doufala, že je to to pravé místo, kde si najdu nádherného úžasného chlapce, začnu s ním chodit, odškrtnu si a budu mít pokoj. Nicméně to se úplně nestalo. Nejblíž jsem tomu byla onehdá, když jsem silně pod vlivem tančila s Vlastou hříšný tanec a on se mě potom zeptal, jestli je tohle jako vztah, nebo úlet. Nevím, co jsem odpověděla, protože se dochovala jen historka o tom, že se mě vyděšená Peťa ptala: "Cos mu na to proboha řekla?!" a já odpověděla: "Já nevím, já nevíííím!" Cokoliv to bylo, ples z toho přežilly jen naše nehynoucí hlášky.

Když mi došlo, že mi šaty nesluší, vlasy mi nedrží a malovat se neumím, rozhodla jsem se hledat úžasné chlapce jinde a na plesy jsem zanevřela. 

Až do doby, kdy se na nástěnce v práci prvně objevil nápis "Maturitní ples (účast povinná)". Vloni jsem byla na plese šílená cíťa, všechno mě dojímalo a jak jsem ještě nikoho pořádně neznala, proklínala jsem své rozhodnutí jít bez doprovodu. 

Letos, bohatší o čerstvě vypracovanou sociální fóbií, pod vlivem léku proti úzkosti, v šatech, co mi prvně slušely a s make-upem, který prvně neevokoval "máma mi půjčila malovátka" pro mě byl ples velkým otazníkem. Seděla jsem doma u zrcadla a pozorovala se, jak se sama sobě líbím. Mé černé šaty ze dvou vrstev, první, neprůhledné, zakrývající mé tělo od prsou po zadek, druhé, krajkové, která vedla až na zem, mi seděly jako žádné předtím. Přivolala jsem si taxi a jela...

Na místě mě nikdo nepoznal, všichni se otáčeli a zdravili se zpožděním a to mi nejen lichotilo, ale hlavně to ve mně vytvářelo dojem větší anonymity, a tudíž i klidu. Nemám ráda pozornost. Právě proto se mi stávají takové věci, jako včera večer...

Na půl devátou bylo narozvrhováno sólo s profesory. Moje taneční schopnosti jsou jedna věc, moje tréma druhá, ale můj tanečník, který se na mě podíval a soucitně řekl: "Jestli se bojíte, tak nemusíme..." mě přesvědčil, že stojí za to, abych se přemohla.

Rozpačitě jsme spolu došli doprostřed tanečního sálu a čekali na první dobu. Krok, krok zpět, křížem...ještě že jsem aspoň první hodinu v tanečních dávala pozor. Naše mlčení přerušovalo jen vzájemné omlouvání při špatných krocích...Pak to začalo.

Spodní vrstva mých šatů se pomalu sunula nahoru. Cítila jsem, že ji mohu mít tak o pět centimetrů výš, než má být. Při otočce jsem se ji snažila stáhnout, ale při dalším úkroku byla zas nahoře.

"Davide," začala jsem se značným culením, "já mám sukni nahoře!" David se na mě podíval od pasu dolů a povídá: "Ne, je to dobrý."...chlapi...při každé otočce jsem stahovala podšívku, až došlo k poslednímu kroku. 

Před námi se objevil jakýsi pár a můj tanečník s naprostou grácií a sílou vedení nás všechny zachránil od kolize. K mému neštěstí to byla přesně ta velikost úkroku, která mou podšívku definitivně odvelela až k mému pasu. 

Co bych v té chvíli dala za babičkovské stahovací kalhotky? Všechno! Má malá černá tanga ze mě udělala Chytrou horákyni plesu a já vduchu zakňučela. Ale i moji studenti vědí, že když nastane krize, čeká nás ještě peripetie... 

Jsem holka do nepohody, takže jsem se jala vedení a svého nechápajícího studenta s sebou táhla ke stěně.Chvíli se cukal, pak se mnou šel. Chráněna zezadu zdí a zepředu maturantem, nadzvedla jsem své krajky, vylovila spodničku a sunula ji zpět pod zadek. Ten pohyb a rozmístění osob v prostoru mi evokoval jediné. Rychlovku. 

Pokerface mi nevydržela ani vteřinu. Smíchy jsem se nezmohla na krok, a tak, vysvobození koncem písně, jsme se dali úprkem ze sálu a já si oddychla, protože jsem věděla, že nic trapnějšího se mi už asi nikdy stát nemůže. 

Doufejme...