s LOVE a

Byl březen 2007, jeli jsme autem jeho táty a v rádiu hráli tuhle. Byl jeden z těch prvních jarních dnů a já si nemohla pomoct a povzdychla jsem si: "Já jsem tak šťastná."

"Nejsi."

Nevím jestli hned zastavil, jestli vypnul rádio, ale pamatuji si jen ticho a žádný pohyb. Měl slzy v očích a pokračoval: "Vím, že nejsi, ale nevím proč, nevím, co se stalo, co se děje..." 

Tehdy mě poprvé napadlo, že není tak velký rozdíl mezi pravdou a lží, jako je mezi vysloveným a nevysloveným. Včera mě to napadlo podruhé.

Byl březen 2011, sluníčko svítilo skrz skleněné stěny kavárny u Vyšehradu a já, neponaučitelná, jsem si povzdychla: "Já jsem tak šťastná..." Z vrcholu ale můžete vždy jen dolů. Možná jsem neměla chtít pravdu, možná jsem tenkrát neměla chtít vědět to všechno.

Občas se věci stanou realitou tím, že se řeknou nahlas.Ta moje vypadá tak, že když jsem šťastná, přijde konec. Možná jsem byla jen po dobrým jídle, možná to zas tak růžové nebylo. Možná ze mě sendvič s lososem nebo sentimentální devadesátková písnička udělaly doživotního přizdisráče.

...

Ležela jsem a poslouchala lži. Přečetl mi myšlenku. Nějak mi proklouzla, když jsem se ironicky usmála jen pravým koutkem, a on teď věděl, že svojí vyslovenkou nepřebije, co bylo řečeno v březnu 2011 někým jiným. Nevzdával se a opakoval mi tu svou premisu. Výrok, který by neobstál ani ve formální logice, ale neustálým akcentováním se pro mě stával možností. Možná desetkrát ano je víc pravda než jednou ne.

Kousala jsem se zevnitř do tváře, abych zahnala ty emoce sbíhající se do mých očních kanálků, k úsměvu jsem přidala druhý koutek a vydechla naposledy ze starých plic, nádech přinášel kyslík do srdce, které zas trochu víc drželo při sobě.

Když tolik čtete a píšete, lehce podlehnete iluzi, že všechno ve světě řídí slova.

U hodně věcí by bylo lepší, kdyby zůstaly nevyslovené. U hodně věcí by bylo lepší, kdyby se o nich mluvilo.

Možná je těžké psát.

Ale hledat ta správná slova v životě je nejtěžší.

Tak hodně štěstí.