prorok

Ať dělám co dělám, začátek nového roku je pro mě prostě pokaždé jak nové narození. I když jsem se zařekla, že letos nic nezměním a o nic se snažit nebudu, svět mi nechce dovolit zabřednout v mých krásných nových peřinkách ze Scanu 

Moje nové povlečení a můj starýdobrý lifestyle :)

Život je teď prostě duha a jednorožec.

Je ale jedna věc, kterou začínám milovat víc než svoji novoroční naivitu a utopické představy o zítřcích. Jsou to pohledy na čtvrťáky. Nevím, co se s nimi přes Vánoce vždycky stane, ale najednou se "moje děti" promění v lidi, kterým mám chuť vykat. Jejich tváře začnou být unavené a jejich chování rozumné. Jejich humor ostrý a já se cítím jako otec, co vdává dceru. Blbější přirovnání nebylo, ne.

Dneska jsem v jedné třídě kontrolovala domácí úkol z poezie a když jsme se zarazili u metra, jeden student se smíchem řekl, že podle toho je pojmenovaná metrofobie, chorobný strach z poezie. Ten okamžik, kdy si uvědomíte, že jste někomu možná způsobil diagnózu... Ten okamžik, kdy se monolog pomalu mění v dialog. 

No jo, už abych vyhořela a tyhle sentimenty mě přešly :))