"Budu ti vyprávět příběh..." pak se odmlčela. Vzala do rukou hrnek, z kterého se ještě kouřilo, zkusila se napít, ale pevně stiskla víčka v bolesti. Hledala v tom kafi trošku víc života, ale tentokrát jí nepřišlo na pomoc. Tenhle příběh odvypráví se suchem v ústech, opařená a bude těžko hledat slova. Je to tak v pořádku, aspoň to poví tak, jak to bylo.
"Abych to vzala od začátku, tenkrát mi bylo dvacet a neměla jsem tušení, kam až to může zajít. Ne. To nebyl začátek. Když jsem byla na střední, moje tři kamarádky chodily se třemi kamarády...To ale taky není ten pravý důvod. Tak já to vezmu trochu zeširoka."
Jen jsem kývla hlavou a neodvažovala jsem se cokoliv říct, nechtěla jsem ji vyplašit.
"Moje prababička byla první pragmatik v naší rodině. Měla dvě děti s ženatým Židem, ale včas to dokázala vyřešit. Na její svatební den prý svítilo slunce, že se ve stínu nedalo vydržet, její snoubenec trpěl. On jediný. Jeho bledá kůže byla jak rak a všichni na to poukazovali. V roce třicet devět mu ji mohl každý závidět, byla to propustka do života, bábiny děti pobíhaly venku a křičely poctivého nepálí. Z pohledů svatebčanů se dalo číst, co si myslí. Nikdo nevěřil té historce, že jsou jeho, všichni rozuměli jejím důvodům, ale zlobili se, že musí tu maškarádu hrát s ní. Kdyby přišla a řekla, jen mezi přáteli, všichni víme, jak to je, dělám to pro ty děti...ale ne, nechala všechny předstírat, že uvěřili vymyšlence o tajné lásce. Začali ji ve skrytu duše nenávidět, že jim pověděla jinou verzi pravdy. Pravdu pro cizí. Neznali souvislosti. Nevěděli, co se dělo u ní doma, když byla malá. Zlobili se za obsazení do vedlejší role ve frašce. Taky proto svůj příběh začínám tady. Věř mi. Chci, abys mi věřila. Ale abys mohla, musíš nejdřív chápat všechno, co k tomu vedlo, musíš rozumět, odkud pocházím, kudy jsem šla, abys mohla být se mnou tam, kde jsem teď. A abys věděla, kam mě odtud odvést."
Na psychologii jsem nechodila na předmět psychoterapie. Semestr před ním jsem se rozbrečela na hodině. Když jsem se šla na chodbu uklidnit, vyučující mě tam kontroloval. Seděla jsem na nějakém vyřazeném nábytku a nemohla popadnout dech, který by neskončil vzlykem. "V pořádku?" Kéž bych byla. "Já....já nemůžu. Já když slyším, že někdo měl takovou bolest, že měl takovou bolest, že o ní nemůže mluvit...mně je to prostě líto, vím, že bych měla být silná, vím, že mám být ta silná, nemůžu. Já...já se na terapii asi nehodím." Řekla jsem to jen proto, že jsem doufala, že mě utěší. Vysoká je ale vysoká. A psychologie není kurz baletu pro baculky. "Asi ne. Asi byste to neměla dělat, když takhle reagujete. Budete v pořádku?" Němá úžasem jsem přikývla. "Tak až se uklidníte, tak se zas připojte do skupiny." Byl to jeden čistý řez a já se rozhodla nikdy nekonzultovat. Ale laici nerozlišují psycholog a psychoterapeut.
A tak jsem jen dělala, co jsem myslela, že dělat mám. Poslouchala, kývala. Přemýšlela, jestli bude blbé ji přerušit, až už to nevydržím a vážně budu muset na záchod.
Žádné komentáře:
Okomentovat