no well

„Le langage est source de malentendus.“ Řeč je pramenem nedorozumění. Máma měla potřebu naučit se tu frázi v originále, snad aby potvrdila její platnost. Nerozuměly jsme si.

Vždycky měla problém pochopit pojem „mateřský jazyk.“ V dětství na mě mluvila anglicky: „How was your night, darling?“ skřípal mi v uších její český přízvuk. Stejně jako když se táta pokoušel mluvit česky.  Hráli si jeden na druhého. Máma na štaflích měnila žárovky a táta pekl cupcakes. Ona nosila maxitriko se vzorem anglické vlajky a táta předstíral, že miluje pivo. Poprvé se zachovala jako česká žena, až když zjistila, že přišla o všechno a byla zrazena pro Rusku. Poprvé se projevil jako muž, když zmizel po anglicku.

Češtinu jsem se nenaučila včas. Šla jsem do školy a uměla jsem jen anglicky. Repliky kreslených postaviček. S tátou jsme se jim smáli. Děti jim ale nerozuměly. Bariéra. Anglicky jsem přestala mluvit, když odešel, napořád. Byla jsem náhle němá. „Don’t worry, darling“ uklidňovala mě. Zneklidňovala mě.

Stojím na semaforu a odpočítávám. Když se strefím, splní se mi všechna přání. Zelená jako symbol. Symbol, zástupný znak. Pro někoho „nastartuj,“ pro někoho „jeď“, pro někoho vyjdi, vyběhni nebo přeskakuj zebru, pro všechny ale jen jeden výsledek. Symbol. Něco, na čem se lidé shodli. Slovo je taky symbol, arbitrární, náhodný. Má však mnohem víc významů. Konotát versus denotát. Když řeknete jedno, můžete myslet mnohé. Někdo vám začne přeskakovat zebru, někdo vám zabije poníka. Jazyk zvlčel v našich rtech a ztratil svoji funkci. Dřív jsme se chtěli domluvit. Dneska chceme jen mluvit. Mít silnější slova,  herzovější hlas, poslední interpunkční znaménko. Piha krásy na tváři komunikace. Vyhráls. Mlčím.

Pět, čtyři…zelená. Vyhrála jsem cestu na druhou stranu, prohrála jsem všechna svá přání. Červená se objevila dřív, než jsem doběhla na protější chodník, nechápu, šla jsem v rytmu znamení pro slepce, slepec by v tuhle chvíli měl zpomalit, nechat se zabít v poslední třetině přechodu a stát se tak palcovým titulkem, který by nebyl býval viděl ani zaživa. Každý moment je paradox.

Velká těžká brána staré budovy mě vítá svou neochotnou klikou. Každý můj pokus o stisk mě přesvědčuje, že nejsem vítaná. Dobrý den. Moje první slova. Rty, které přes noc srostly k sobě, rozřízl první kontakt jako africké děvče o svatební noci. Roztomilý přízvuk, Děkuji. Je mi 27 a pořád nezním jako Češka. Odkud jste? Z Prahy. Aha. Úsměv, rozpaky, že se dotkli citlivého místa. Tipují Ukrajinu, Rusko, tipují něco, za co bych se měla v srdci Evropy stydět. Můj jazyk je mate. Myslí, že je v tom něco exotického, koho by napadlo, že jsem se nenaučila mluvit.

A to je ten moment, kdy je oslním svým zlatým zubem. Hypotéza potvrzena. Vinna. A plná vína. Aspoň včera. Převlékla jsem se do mentolové uniformy, culík, zdivočelý pramen za ucho.  A jdeme na to. Injekční stříkačka, z které upouštím vzduch tak, aby v ní zůstal uspávací prostředek. Uspat morče je operace sama o sobě. Nerada bych vás pohoršila tím, kolik jich to na fakultě nepřižilo. Chce to cvik, nezabíjet lidem nejlepší přátele. Kývu na Rebeku, morče spí, ready, operujeme. Za chvíli už jsem zase sama. Stelu deku pro Stelu, kam jsme se posunuli od devadesátých let, kdy by ho člověk hodil do kontejneru, dneska jsem placená za to, že ohlídám, že se Stelouš neudusí včerejší svačinou, kterou jí dali i přes výslovný zákaz jídla před zákrokem. Kdo by jí ale něco odepřel. Oči jak dva korálky. Korálkům taky neumím říkat ne. Ne, že bych někomu uměla.  No.

Třičtvrtě. Dávám věci sterilizovat na zítra. Celá, padla, uniforma klouže dolů, aniž bych povolila provázek, co ji měl držet nad mými boky. Než pojedu zas někdy domů, musím přibrat. Dveře skříňky, zkroťte visací zámek a paklíče vám začnou vykat. Jsem cítit dezinfekcí. Ne, se mnou si imunitu nezvýšíš. Jo, možná ode mne tvůj pes chytne blechy, Ručení omezené. Povinné, ale to nic nemění.

Zas ta klika. Nikdo nevchází do dveří. Peru se sama, z vrátnice nashledanou, nashle v odpověď má poslední slova, než mi zas pomalu rty začnou srůstat k sobě. Chrání můj ukrajinský zub? To byl jen trend v době, kdy jsem byla na vysoké. Hledáte cestu, jak otevřít svá ústa a domníváte se, že když v nich bude něco zvláštního, začnou je otevírat ostatní. Začnou si k vám hledat cestu, začnou chtít znát ten příběh, co se za tím skrývá. I kdybych měla vyprávět o krutých zimách v Kyjevě, kde jsem nikdy nebyla, udělala bych to, kdybych věděla, že si někdo najde čas, aby počkal, než najdu slova.

Cesta zpátky není nikdy jako cesta tam.

...Takže jsem se rozhodla napsat novelu a skončila jsem na druhé stránce. Tak snad někdy příště.