sobota 28. prosince 2013

LGBTN v jednom románu: V jedné osobě

Prošla jsem kolem naší starodávné televize Merkur a něco mě zaujalo.Chvíli po scéně, kdy se mladá Jodie Foster vyznala z lásky ke klukovi ze školy, následovala scéna, kdy ji on a celý jeho sportovní tým znásilňují. Bylo mi tak sedmnáct a poprvé v životě jsem měla pocit, že mi někdo v telce nelže. Že se věci prostě snadno poserou, že lidi vás zklamou. A že vy je i pak budete milovat. Ale i tak jsem brečela. Máma taky brečela a mezi zuby cedila, že toho Irvinga nesnáší. Toho večera jsem si řekla, že Irvinga musím nutně číst.

Začala jsem Garpem, pak jsem dostala Hotel New Hampshire, nečetla jsem Pravidla moštárny, protože čekám, až víc zapomenu film, při Modlitbě za Owena Meanyho jsem Irvinga 800 stran proklínala a posledních dvacet prožívala nirvánu,  Poslední noc na Klikaté řece mě napínala a v průběhu let jsem pár knih otevřela a po první kapitole zas zavřela - např. Dokud tě nenajdu nebo Rok vdovou. Ty poslední dvě mi dávaly pocit, že už mám nevlastních otců, medvědů, Vídně a skandálního sexu trošku plný zuby a že dědova studnice inspirace dočista vyschla. Pak jsem ale četla recenzi Báry Votavové a rozhodla jsem se, že mu dám ještě jednu, poslední šanci.

V jedné osobě je Irvingův román, poznali byste to z první stránky a nemá cenu čekat, že starý pes bude dělat výrazně nové kousky, i tak mám ale pocit, že si kdysi mladý čokl zahrabal ty nejlepší kosti vzadu na dvorku a začal se o ně dělit až teď. Jako booklover jsem ocenila kulisy, do kterých zasadil svou bizarní tragikomedii. Typické univerzitní prostředí je zde rozšířeno o knihovnu. Pro mě není nic věrohodnější než pocítění první lásky ke knihovnici. 


Taky bych se chtěla vyspat s knihovnicí, ale je to katolička. Můj děda pracoval v knihovně a můj otec v ní teď shodou okolností pracuje taky. Myslím, že jestli se dožiju víc než třicítky, chtěla bych pokračovat v rodinné tradici. Líbí se mi, jak asketicky a tiše to místo působí. Když někdo promluví, tak šeptá, každý je tam tak trochu sám a stará se sám o sebe, ale občas skrz regály sleduji, kdo má jaký vkus, ale i když mám stejný, mlčím. To je ta uniforma čtenářů. Tisíce myšlenek, tisíce příběhů, nekonečná fantazie...ale po chvíli zas shlédneme dolů do své knihy a mlčíme dál. Až budu knihovnice, někoho tam v absolutním tichu pomiluju a na památku mu dám zá(sou)ložku...no ne, chci jen říct, že se mi líbí motiv lásky ke knihovnici, je mi vlastní.

Kdybych byla ovšem postavou tohoto románu, pomilovat se v knihovně by byl jen okrajový nudný detail. Irving zachází do místy až absurdních náhod, díky kterým si celou dobu čtení nemůžete být jisti ničí sexuální identitou. Cílem však není šokovat, ale spíš mapovat určitou komunitu a ukázat, jak se kdo vyrovnal se svou odlišností, jak je těžké hledat lásku, když tak málo lidí má zároveň decentní malá prsíčka a k nim slušně velký penis nebo jak je těžké mezi chlapci najít takového, který by měl koule na to, aby hrál Julii.

Pro mě byl tenhle román jeden z dalších kroků ke svobodě. Tak jsem ráda, že tak důležité pocity umí navodit mainstreamový autor, a doufám, že každého, kdo si ho přečetl, obohatí podobně, jako mě. 

A pokud jste už také chtěli na Johna zápasníka zanevřít, slibuju: Nejsou tam medvědi!

P.S.: Super grammar nazi bonus: 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...