zdroj |
V neděli jsem jela tramvají na kurz Umění slov. Mámě jsem předtím říkala, že mám o víkendu "něco"/ "kurz"/ "seberozvíjení", ale to, že po tom dál nepátrala, jsem přivítala s povděkem. Nicméně nakonec se zeptala. Tiché "aha" a pak "Já tě obdivuju, že se nebojíš neúspěchu, mně kdyby to nešlo, tak mi to zkazí den." Tak jsem jí chvíli vysvětlovala, že to přece není soutěž, že je to hledání cesty, jak se zlepšit, je to cool způsob, jak trávit hnusnoden mezi lidma a něco dělat. "Hm hm, ale to budeš číst něco, co jsi napsala?" ptala se ustaraně. "Vždyť ty nejsi žádnej spisovatel..." No. To nejsem, pravda. A tohle pokračovalo dál a dál a maminka mě systematicky připravovala na to, jak je mám všechny poslat do prdele a jít domů, kdyby se mi smáli. Miluju ji.
Ale neměla bych se vlastně opravdu bát? Co když mi to nepůjde? Co když mě nic nenapadne. Všichni na mě budou koukat a pak si mě někdo vezme stranou a řekne: "Víš, možná bys měla zkusit..." a já budu rudá a zdrcená. Kde beru tu sebejistotu? Vzpomeň si, jak ti bylo nazvracení před semináři autorského čtení. A najednou ta vytěsněná vzpomínka na hodinu tvůrčího psaní, kdy jsem se při interpretaci vlastního textu rozbrečela. Jen tři roky zpátky!!! Panebože, vždyť ty se bojíš číst vlastní texty před lidma, jaks to mohla zapomenout? Jak to, že to nevíš?!
V tu chvíli mi vytanulo pokračování našeho rozhovoru...
"Ale vždyť víš, že ti ruční práce nikdy nešly..."
"Jak nešly? Všechny mi šly..."
"Vždyť ty neumíš nic s rukama."
"Jestli narážíš na ty lekce pletení, tak přísahám, že je to lektorem!"
"Babička tě taky učila plést a vzdala to!"
"Babička mě učila háčkovat a háčkovat umím!!!"
"Vždyť neumíš udělat jednoduchý voko!"
"Tys jen řvala HOREM a já se ptala CO HOREM, to nebyla moje chyba..."
"No to si nemyslim!"
A tak mi došlo, že má největší síla bude asi taky zděděná. Má superpower vytěsňovat okolnosti mých selhání a i to, že se vůbec stala.
Takže píšu dál, i dnes.
Tyjo, to je fakt podpora. A jak se má pak člověk vypěstovat nějaké sebevědomí, když do něj doma tlučou tohle. Štěstí, že už bydlíš jinde. Jsem se zapřisáhla, že svým dětem budu větším supportem, než se dostalo mně.
OdpovědětVymazatNebrat si to osobně je do určitého životního stádia dost těžké. Díky bohu, žes to nevzdala, protože píšeš báječně. Fakt. Kor ty tvé hrátky se slovíčky v nadpisech a vůbec všechny aluze :o)
A jaký byl teda ten kurz?
Ona to tak nemyslí:)) to bere tak, že je lepší, když mi to řekne někdo, kdo mě má rád ;) Ale když ten komentář čtu...ono trochu chvály taky neuškodí:)) dík! Kurz byl prima. Je to takové dobré nakopnutí a nasměrování, trošku jsem pochopila, jak bych mohla některé věci dělat líp, viděla jsem naživo ty okamžiky, kdy nikdo neví, o čem mluvím, takže taky trochu feedback a odnesla jsem si i tipy na další čtení a rozvoj... rozhodně ten kurz plní to, co slibuje - ukáže ti JAK a ty tomu musíš dát to CO...
VymazatPodle mě se člověk naučí psát jen psaním.
OdpovědětVymazatjá si taky myslím. Ale asi potřebuju i tu fázi, kdy si to po sobě ještě přečtu a přepíšu...
VymazatTo se do toho počítá.
VymazatNejsem odborník, takže mé „hodnocení” berte prosím „s rezervou”, když jsem si ale přečetl první větu, měl jsem velkou chuť číst dál! Pak jsem se celou dobu dobře bavil a na konci mi bylo líto, že text končí...
OdpovědětVymazatNevím jaké „prohry” jste kvůli svému psaní v životě zažila (pokud nějaké, určitě Vám byly jen k dobru), nebo jestli to je/bylo umění (slov) lektorky Michelle, co Vaše texty vybrušuje, píšete ale velmi zajímavě, čtivě, prostě dobře ...takže, určitě pokračujte!
Zdraví Josef
Děkuji za podporu:) Mám nějaké slabší ráno, tak jsem se rozhodla to s rezervou nebrat a nechat si tím zlepšit náladu ;)) děkuji
VymazatTak to je dobře, že se maminkou nenecháš odradit. Protože píšeš skvěle! :-)
OdpovědětVymazatA schopnost vytěsňovat selhání a nebát se předem je náhodou super.
Někde jsem četla, že to je právě princip „učení se“ – zapomenout neúspěšné pokusy a pamatovat si úspěchy. Že třeba už v dětství, kdy se člověk učí chodit, si prostě zapamatuje to, jak se mu podařilo udělat krok, a zapomene na svoje pády, protože ta informace mu vlastně k ničemu není. Že cílem je naučit se, jak se to dělat má. A pamatovat si všechny způsoby, jak to nedělat a kdy to dopadlo blbě, je vlastně zbytečný. Ale tipuju, že tohle všechno už jsi nejspíš četla v nějaké sebemotivační nebo jiné chytré knížce :-)
Náhodou to čtu prvně:) Zajímavé... Není to tak, že by mě máma odrazovala od psaní, všechno, co říkala, bylo obecné odrazování od toho "jít s kůží na trh." Ona od mé ZŠ nečetla nic, co jsem napsala (doufám), takže si to neberu osobně, spíš mi jen připomněla, že mě děsí číst, což jsem v euforii nějak zapomněla...Ale spíš mě odradila od pletení a to je možná větší tragédie :D
Vymazat