čtvrtek 17. října 2013

učit není povolání, ale poslání... k pos*ání

Někdy nudné školní dny vystřídají ty, kdy se bojím, co bude dál.
Hodina první. Šla jsem do druháku. Druhák je perla sama o sobě, kdybyste chtěli sbírat školní perličky, běžte tam a zeptejte se na cokoliv. Tentokrát však fór spočíval v kvalitě samohlásek. Dívčina pořád četla "kálila" místo "kalila"...jenže ti trotlové si to spletli se slovem "kálela" a v kontextu "Kálela temné vody" se celá třída smála. Jsem se přesvědčila, jak nakažlivá emoce smích je, ptž když jsem se začala smát taky, hned mi blesklo hlavou "Přece se jí nemůže smát!"...můžeš, nemůžeš, já musela. Huf.

Pak další třída: "Budovy, chrámy a kostely." Vyděšený výraz: "Cože?! Budou i krámy v posteli?!" Pak dotaz: "A jak by se psalo Divadlo u malýho ptáka?" Dvojsmyslný smích u mé otázky "Vám to chybí?" ...a když se zeptám, co je s nimi, vysvětlí mi, že jim spolužák u oběda řekl, že je pánem své vlastní erekce... wth



Přijdu domů. Na mailu mám pozvánku na konferenci o reprodukci a sexuálním zdraví. Učím češtinu. Mračím se. 

Závěrem toho všeho byl dnešek. Psali jsme test v posluchárně, takové té kde jdou řady sedaček postupně dokopce. Studenti pilně vybírali správné odpovědi a já, jako správný psycho-gestapo, jsem si stoupla úplně nahoru, takže jsem jim koukala na záda. Koukej, jestli kouká, když se při tom musíš otáčet...prostě nejlepší prevence podvádění. Mno jenže tohle jsou zrovna taková koťátka, že si člověk nemusí dělat starosti. Po chvíli mě to špiclování omrzelo a chtěla jsem si do poslední řady sednout. Pamatuju si, jak jsem pokrčila nohy, dosedla...a pak už jen hrozná rána do hrobového ticha a já chytající balanc. Celá ta řada sedaček + 1 ks učitelky odletěl o patro níž! Ten pocit, že na vás všichni koukají. Ne, není to pocit. Jo, jasně, že se všichni otočí. Ten smích při pohledu na mě, co všem vybuchuje na tvářích, ten můj záchvat smíchu na celou místnost...eh, sakra...I takové dny jsou...




Žádné komentáře:

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...