sobota 5. října 2013

Aplaus mrakům

Mám takovou obavu, že vztah se vytváří překonáváním průserů.
Když se s něčím perete a bojujete, nakonec máte ten pocit, že to stálo za to. Možná je to jen psychická obrana, možná to za to nikdy nestojí, ale prostě to tak radši cítíme, než bychom se cítili jak voli.

Někdo z vás možná zná tuhle paradoxní historku, tak sorry, že se opakuji. Týká se tématu sice okrajově, ale až začnu psát smysluplně a souvisle, pokvetou jedle mákem.


Už jsem říkala, že jsem se na konci léta stěhovala - bylo to kvůli tomu, že jsem na víkend odjela z bytu a v mé nepřítomnosti se na FB cizího člověka objevila tato fotka. Spáchala jsem brutální hysterickou scénu na téma "Jak je možný, že někdo leze do mého pokoje a fotí si tam, co jsem si zatrhla v knize" a odvetou mi bylo "Tohodle člověka bych k nám domů nikdy nevzala."

Jojojo. Takže dva týdny na to byl tenhle frajer u nás doma (jo, přesně tam, kam by ho nikdy nevzala) a svedl tam bitvu s ženou. Jo, jenže hloupému napověz...on tam tu holku zmlátil. Když jsem se přesvědčila, že holka je celá a ještě schopná iracionálních úvah, že mu odpustí, přešel mě prvotní šok a začala jsem se v duchu smát tomu, že možná zlatí všichni ti chlapi kolem mě, co pořád ne a ne přitisknout...

Ale zpátky k jádru. Strašně se teď peru s Atlasem mraků. Prvních 50 stran jsem uvažovala, že to vzdám, pak jsem uvažovala, že prokleju rodinu autora po další tři generace, a teď jsem přesně v té fázi, kdy mám vztah. Nevím, jestli to je láska, nebo jen radost, že jsem se s tou knihou naučila žít. Každopádně i příběh, co vás dovádí k šílenství, vám může změnit život. 

Já zrovna přemýšlím, že si asi nejde vážit bezstarostnosti. A příště otevřu třeba Hledání ztraceného času. A zamilovat, to bych, prosím, příště prosila rovnou do ženáče!

3 komentáře:

  1. Co to bylo za knihu? Tipoval bych Bukowskiho. Jinak se nechávaj mlátit celkem často.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...