rok v Praze

kdybych chtěla být klišoidní a řekla bych, že nezůstal kámen na kameni, mohla bych klidně rovnou dodat, že ty kameny se totiž kamen po kameni valily na mě.

Jenže stačí se podívat nahoru, abyste zjistili, že to jen padají drobky od pusy sympatickým kamenožroutům.

Září 2012

Nastěhovala jsem se s dvěma spolužačkami z psychologie do suterénu ve Strašnicích. Měla jsem pocit, že buď tohle město zabije mne, nebo to vzdám a zabiju se sama. Práce ve škole pro mě byla hlavně velkou lekcí v sebepoznání. Plán vykat a držet si odstup fungoval přesně do chvíle, než jsem prvně promluvila. Přišlo mi, že mi to nejde, dokud jsem nedostala v hodině první záchvat smíchu. Takovej ten nezastavitelnej. Celou dobu mi běželo hlavou, že po tomhle se mi to rozpadne pod rukama totálně. Opak byl pravdou.

Říjen 2012

Bydlím ve Strašnicích a užívám poslední teplé dny, kdy jde sedět s termohrnkem na houpačce a koukat na hvězdy. Praha začíná být sranda. Měla jsem sérii rande, které jsem nešťastně sabotovala a když mě pokousala jeho kočka, vzdala jsem to a vrátila se k tomu, že správný romantik miluje jen nedostižný ideál.

Listopad 2012

Je tma a zima. Strašně chci jít s někým na punč, pak zjistím, že v Pze nemají ty punče, co měli v Budějovicích. Chci si balit kufr. Drží mě ideál. Mé kolegyni roste buben a ví, že to bude kluk. Mám ji ráda a je mi to líto. Začínám mít nadhled a píšu tenhle blog.

Prosinec 2012

Jedna moje kolegyně přišla do práce namol. S žáky celé školy píšu olympiádu, v budově je odstávka vody, nikdo nesmí na záchod a všichni musí napsat práci na téma "Na tohle nikdy nezapomenu" všichni chtějí psát o tom, jak opilá učitelka netrefila do dveří. Jsem prvně přísná, a tak jsem dostala stoh slohů o tom, jak našli koťátko/štěňátko a jeden o tom, jak se chlapec zhulil. Dík za důvěru. Paní Vodkorádová je odporoučena a přichází nová mladá kolegyně. Rozumí cynismu. Rozumíme si.

Leden 2013

Jsem plná předsevzetí a plním je jak šílená. Napsala jsem svůj první vědecký článek a přihlásila jsem se do autoškoly. Jdu na maturitní ples, kde se schovávám, abych utajila, že jsem dojatá. Balí mě bratr mé studentky a já si to sladký tajemství, že ji učím, nechávám až nakonec. Za kolegyni s bubnem Jindřichem přichází kolega pablb. Na první den si přinesl deset chlebů s vysočinou. Omylem mu špatně rozumím, když se představuje, a tak mu díky mně celý sbor říká "Míša."

Únor 2013

Míša je ***** nejhrubšího zrna. V důsledku toho odchází a já po něm přebírám hodiny angličtiny. Mám všeho až pokrk. A jarní prázdniny celé prospím.

Březen 2013

Březen. Je tu. Na březen jsem si v prosinci, v rámci předsevzetí, naplánovala rozchod. Bolest, kterou čekáte, přece bolí míň (nebo bolí stejně a bolí i to čekání). Rozchod se nekoná. Tedy koná, ale s někým jiným. Jsem plná zloby a to mi není vlastní. Poznávám, že jsem se změnila, že se umím zlobit na přátele. Chci se stěhovat. Nechci chodit domů. Chci zachránit svou zmatenou duši a vběhnu do špatné náruče. Jako omylem. Ne omylem. Asi tak, jako když vylezete na zábradlí balkónu ve 4. patře. Celou tu cestu víte, co je cílem, ale kocháte se výhledem.

Duben 2013

Žiju prací, abych nemusela žít. Hledám cestu ven a nemám odvahu.

Květen 2013

Bydlím u Sáry, kterou hlídám. Sára se mrouská a já vím, jak jí je. Březnový rozchod se stal realitou. Ležím na podlaze a brečím co nejvíc, abych už nikdy nikdy nikdy neměla co brečet. Už vím, co chci, a vím, co nechci. 

Červenec 2013

Odstěhovala jsem se. Jeden spolubydlící je Ital, druhá spolubydlící je na dovolený. Starám se jí o psy a svět je krásnej. Ve škole už jen koukáme na filmy a já piluji bakalářku. Prázdniny jsou cítit ve vzduchu a já nevěřím, že jsem to dokázala. Ale každé ráno se vidím - v těch letních šatech, nových brýlích, vypadám jak velká učitelka. Skoro.

Červenec 2013

Vary. Proč? Nevím...Nemoc, bakalářka, je spousta večírků a já na ně nechci. Zjišťuju, že už nevydržím, co jsem vydržela dřív, čtu první knížku po dlouhý době a učím se na státnice. Miluju parky a chci něco víc. První Creative morning. Tolik možností, co mě konečně zajímají. 

Srpen 2013

Dostala jsem se do Leo Burnett.

Dostala jsem se tam, když jsem padala z toho 4. patra. Tentokrát jsem nebrečela na podlaze. Brečela jsem tajně na zadním sedadle auta a bála se popotáhnout. Nikdy bych nepřiznala, že stojí za to, abych po něm plivla, natož abych brečela. Na kuchyňským stole sjížděli cizí lidi lajny. Odpustit se dá mnoho, ale ne to, když si někdo fotí vašeho Rudiše. Hledám byt.

Září 2013

1 rok v Praze, 3. byt. Noví přátelé, nové zvyky. Spousta soukromí a štěstí jako trám. Po roce zas podivné ticho před bouří. V pátek mám promoci, už nebudu student. Tak je na čase vymyslet, co budu pak...Jaké budu mít v říši fantazie nové jméno...