Spolubydlení není pro každého. Pro někoho jo. Pro introvertního jedináčka, co chce klid na čtení a devět hodin spánku denně, ne. Dřív nebo později...máte chuť někoho praštit. To neuděláte, takže to zůstane ve vás a nějak (a vždycky blbě) to vyjde na povrch...
Rozhodnete se, že takhle už ne, a chcete se přestěhovat. Ale stěhování je peklo. Je těžký najít nový místo, všechno je drahý/daleko/odporný a vy začnete mít pocit, že skončíte na chodníku před kasínem a budete zpívat, aby si od vás lidi vykoupili ticho pětkou do kelímku od kafe.
Je to smutný a složitý, když si zase balíte své věci, když opět ztratíte domov. A iluze.
Holmes a Rahe přišli s tabulkou stresových situací. Stěhování v ní má 20 bodů, já se za posledních 13 měsíců stěhuji počtvrté (z ČB do Písku, z Písku do Strašnic, ze Strašnic na Vinohrady a z Vinohrad do garsonky). 4 x 20 je 80, podle Holmese a Raheho jsem na nejlepší cestě dostat rakovinu a umřít. Sama v garsonce a bez teploměru, uááá. Takže jsem se rozhodla to interpretovat jinak!
Ode dneška tomu říkám "cestování." Cestuji po Praze. Adam Gebrian na své páteční přednášce o urbanismu v rámci Creative Morning mluvil o tom, že v Praze všichni vypadají jako turisti - rejoice oblečení, sandály, kšiltovky, na eskalátorech všichni stojí a nikam nespěchají...ano, přistěhovala jsem se do města, kde jsou všichni na dovče. A já už teď taky.
Já teda jezdící schody většinou vycházím.
OdpovědětVymazat