Od dneška jsem úča na prázdninách a nevím, co to znamená pro
tenhle blog, asi trochu ticho, ptž minulost ukázala, že psát osobní blog je
největší chyba ever. Když jste totiž normální, je takový blog nuda. A když jste
nenormální, všichni se baví, pak vám řeknou „Čtu tvůj blog a strašně se u toho
nasměju“ a pak zjistíte, že se vlastně tak trochu smějí vám. A já se nedivím,
do mé hlavy není radno vidět...
Zrovna teď tam mám klasickej holčičí guláš,
kterej se pokouším racionalizovat pomocí pár záchytných bodů z hodin psychologie.
Takovej Ericsson třeba ve své teorii vývojové psychologie
upozorňuje na to, že nejdřív musíte dokončit fázi budování integrity a pak až
se můžete pouštět do intimity. Ve zkratce - musíte nejdřív být fungující
osobností a ne polotovar, co hledá troubu, co (který/která) z něj udělá
finální ňamku.
Často se s přáteli pohoršujeme nad tím, jak si někdo někoho našel a úúúplně se změnil! Ještě horší je ale téma, které občas nechci přiznat ani svému deníčku-
to, jak se já sama měním, a to nejen ve vztahu, ale kolikrát jen díky jeho představě.
Minulý týden to došlo do takové absurdity, že jsem si toho
už nemohla nevšímat. Zatímco se můj v představách už budoucí manžel (byla jsem
smutná, když jel na služebku do zahraničí, ale odvezla jsem naše malý kluky na
fotbal a utěšovala se myšlenkou, že díky jeho pracovitosti budou aspoň všechny
děti moct jít na vysokou…) neozýval a ignoroval moje zoufalé pokusy upoutat na
sebe pozornost, já jsem si vybírala běžecké boty (nesnáším sport, ale když už
spolu budeme navždy, měla bych teda začít), zodpovědně se postavila ke své
práci a řekla si, že vedle něj nebudu popelka, kterou bude živit, a tak jsem
začala vymýšlet, jaký rozjedu byznys.
Byl to hezkej kluk, chtěla jsem držet krok a utratila jsem své prémie za
nové boty a šaty a říkala jsem si, že přestanu pořád postovat tak trapně
dvojsmyslné statusy, ať se za mě nestydí.
Během týdne se z cynickýho singla
z přesvědčení s humorem 13letýho dítěte stal někdo cizí, někdo, kdo chtěl
přestat říkat „já“ a „s holkama na baru“ a přál si pateticky vyslovovat zájmeno
MY v každé druhé větě, ale jen když by to nešlo v každé první.
A pak přišel ten moment deziluze a mně se chtělo brečet. Ne,
kvůli klukovi, kterého jsem ani neznala, ale kvůli zbytku mého života, kdy
nebudu mít vypracovaná stehna díky aplikaci Nike+, kdy nezaložím firmu, nebudu
mít děti, nebudu si dělat starosti o to, jestli se rozhlédnou na přechodu, a
nebudu o víkendech péct ovocné koláče. To mě teda KURVA mrzelo a zapíjela jsem hořkou
pachuť toho, že se svým životem nic neudělám, ptž nebudu muset.
Víte, kam mířím, že jo?
Ale co mě rozhodilo víc byla otázka: A kdo jsem teda „já“?
Ten cynik nebo matka od dětí? Je cynik jen z nouze cnost? Je matka od dětí
jen podřízení se společenským konvencím? Jsem obojí nebo ani jedno?
Proto jsem se rozhodla, že si ty běžecký boty koupím (už mám teda hezkou Nike bundičku, takže už musim), že
začnu běhat, že se začnu profesně rozvíjet a dělat všechny ty věci, co jsem
chtěla, dokud mě to neomrzí, abych zjistila, jestli (a popř. jak moc) jsem byla mimo, a kdyby ne,
poradíte mi, jak pak udělat ty děti a nějaký recepty na ovocný koláče.
Píšu to sem jen a jen proto, abyste plně pochopili, že krom
školních zážitků bych radši nic psát neměla.
Přeji Vám krásné léto a pracujte na své integritě i
intimitě, ptž podle původní Ericssonovy teorie se má člověk od padesáti už jen
připravovat na smrt ;-)
Já děti nechci. Veškerý život je utrpení, a s otcem jaká já by byl ještě horší.
OdpovědětVymazathaha, Radku, já tě zbožňuju:))
VymazatNajít/vyrobit děti můžeš dycky (ale vážně, v září zas nějaké vize s dětmi zmizí do ztracena, ne?), péct koláče je hodně snadné, ale začít běhat dřív než budeš potřebovat léky z reklam, to chce trochu umu :) A teď se jdu zpátky integrovat k dějinám reformačních hnutí :)
OdpovědětVymazatNo ty vize s dětmi naštěstí mizí jako první, koláč jsem odvolala, ptž umim udělat pudink a rozmixovat ovoce, s čímž si jako single užiju dostatečně a běhání má nad sebou ještě otazník...je to otázka koupě bot...
VymazatPodvedome plánujem podľa toho, ako by sa to teoreticky mohlo hodiť, keby sa už konečne On rozhodol. Keď už mám naplánované na pol roka dopredu, spamätám sa, a plány zmením tak, aby sa hodili mne. Deje sa to už niekoľko rokov. Nemám na to ospravedlnenie.
OdpovědětVymazatPS - tiež som učiteľka
:-)
danka
Danka, tvůj komentář se mi dneska dokonale hodí. Jdu si přeplánovat ten příští půlrok :))
Vymazat