Jak jsem podruhé odmaturovala

"A co je to to "hoře"? používá se to slovo ještě?"

"No, používá, ale teď už jinak."

"Můžeš to vysvětlit? Co znamená, když má člověk hoře?"

"No, to je jakože má horečku? Ale dneska už se to používá už jenom jako hora..."

A klid. I on odmaturoval.

Měla jsem svou klasickou neurózu, strach z něčeho, čehosi, co mě zabíjel už několik dní dopředu a nemizel. Veškeré kloudné argumenty nezmohly nic. Bylo mi blbě. Pak přišla rozesmátá čtvrťačka a povídá mi "Pani profesorko, nemějte strach, to bude v pohodě!" Podívala jsem se na ni a vybuchla smíchy. Asi to mělo být naopak, ale vše nám prospělo, že nebylo...smály jsme se obě. A smích nás nepřešel.

Odpoledne jsem zkoušela svou 4.A znovu, kluky. Jeden z nich si vytáhl knížku, na kterou měl u mě referát. Věděla jsem, že to měl perfektně zpracované a uměl o tom skvěle mluvit (Jo, holky, když kluk mluví dobře o Lásce za časů cholery, tak už mu pak odpustíte všechno na světě...!), on udržel pokerface, já radostí z toho, co si vylosoval, málem vyskočila, začal se taky radovat a můj červený vykřičník hlásící "moc si to pouštíš k tělu" se rozsvítil. Na vyhlášení jsem nešla, dojatá bych byla ještě teď. Mých osm studentů z 36 to už udělalo, držte jim palce, ať jim to jde tak hezky dál...

A autor výroku nahoře není můj student, ale i takové mi přejte, ptž když už vám hlava klimbá, tohle ji zas trošku probere...