co tě nezabije...to tě přizabije

maturity byly náročné
od maturit jen spím a nic se mi nechce
jak jako náročné? Tak takhle zhruba:

a furt ještě maturujem...

s kolegyní máme heslo "jestli to tam je, my to odtud dostanem"- tzn. že z těch našich třesoucích se maturantů dostaneme i to, o čem mnohdy neví. Někdy máme ale pocit, že tam "musí být aspoň něco" a ono to tam třeba není. Dneska jsme si byly jisté, že slečna ví, koho Maršál v Bílé nemoci symbolizuje. Toho diktátora. Ze země...která je hned vedle naší země....diktátor, jeden z nejznámějších...diktátor...spojila jsem ukazováček a prostředníček levé ruky a přiložila si ho jako knír, pravou rukou hladila svou patku. Ano, až tak. A ne, nic....a bylo i hůř a bylo i zoufale, ale bylo i skvěle. Když ta dvě největší paka, u kterých jsem strachy nespala, ptž jsem si byla skoro jistá, že nic nečetla, vyšvihla Kafku a Puškina tak, že jsem se dmula pýchou (i na sebe, že jsem udržela vážnou tvář a dost jsem je děsila v průběhu školního roku).

A jeden složil poslední zkoušku a nevěděl, kdy je vyhlášení, zeptal se "A co teď?" a já se na něj usmála a řekla "Teď je konec." a s poetikou mně vlastní a přihmouřenýma očima dodala "A taky začátek..."

Jak jsem podruhé odmaturovala

"A co je to to "hoře"? používá se to slovo ještě?"

"No, používá, ale teď už jinak."

"Můžeš to vysvětlit? Co znamená, když má člověk hoře?"

"No, to je jakože má horečku? Ale dneska už se to používá už jenom jako hora..."

A klid. I on odmaturoval.

Měla jsem svou klasickou neurózu, strach z něčeho, čehosi, co mě zabíjel už několik dní dopředu a nemizel. Veškeré kloudné argumenty nezmohly nic. Bylo mi blbě. Pak přišla rozesmátá čtvrťačka a povídá mi "Pani profesorko, nemějte strach, to bude v pohodě!" Podívala jsem se na ni a vybuchla smíchy. Asi to mělo být naopak, ale vše nám prospělo, že nebylo...smály jsme se obě. A smích nás nepřešel.

Odpoledne jsem zkoušela svou 4.A znovu, kluky. Jeden z nich si vytáhl knížku, na kterou měl u mě referát. Věděla jsem, že to měl perfektně zpracované a uměl o tom skvěle mluvit (Jo, holky, když kluk mluví dobře o Lásce za časů cholery, tak už mu pak odpustíte všechno na světě...!), on udržel pokerface, já radostí z toho, co si vylosoval, málem vyskočila, začal se taky radovat a můj červený vykřičník hlásící "moc si to pouštíš k tělu" se rozsvítil. Na vyhlášení jsem nešla, dojatá bych byla ještě teď. Mých osm studentů z 36 to už udělalo, držte jim palce, ať jim to jde tak hezky dál...

A autor výroku nahoře není můj student, ale i takové mi přejte, ptž když už vám hlava klimbá, tohle ji zas trošku probere...

final countdown: 30 days

pamatuji si, jak jsem po maturitní slohovce prvně zvracela bez požití alkoholu

a taky si pamatuji, že v den své ústní maturity jsem si dala alžírskou kávu v Otavě a prvně jsem si všimla, jak je ten gympl vlastně strašně, strašně velikej!

mám za sebou skoro dvě vejšky, troje státnice, ale i když to vše bylo v mnohem bližší minulosti, tak už přesně nevím, jaké jsem měla otázky z angličtiny a psychologie (z češtiny si to pamatuji, měla jsem literární biedermeier a po dvou větách mě přerušil zkoušející, udělal přednášku o tom, že vlastně mám pravdu, ale podle jeho názoru nic takového jako literární biedermeier neexistuje, povídal proč, já kývala a kývala a z kývání mám za jedna...), ale z čeho jsem maturovala, to budu vědět asi už navždycky. Ten propocenej top už jsem si nikdy nevzala a alžírské kávy už jsem se taky nikdy nedotkla...

a mám pocit, že svojí první maturitu jako zkoušející taky nikdy nezapomenu. Stejně tak, jako se každý zkoušený tiše modlí "Proboha, jen ať se mě na nic neptá!", tak se já modlím "Proboha, jen ať mluví a já se nemusím na nic ptát!"

a taky se modlím za dobré občerstvení. Dej bože, ať nenosí jen chlebíčky. Ty já nerada.  Dej nám zákusky, nejlépe ovocné nebo domácí buchty...