po pravdě o pravdě

Mysl je tajemná a záhadná. Když jsem byla v prvním ročníku na psychologii, měla jsem tu čest navštěvovat přednášky a semináře profesorky Stuchlíkové. Jednou nám zadala úkol - vymyslet, jak s libovolným počtem lan, kolíků a ovcí zařídit, aby ovce vyžrala do trávy čtverec. Prostě jsme si do hlavy uložili tento problém a čekali, až ho mozek sám vyhodnotí. A já jela domů a na hranici spánku a bdění jsem prudce vystřelila z postele! Věděla jsem to.

Dneska jsem byla na přednášce Noama Chomského a někdo se ho zeptal, jaký vliv měla jeho politická angažovanost na jeho vědeckou kariéru. Větu začal slovy "In a postmodern world there is a very questioned true doctrine"...nebo tak nějak..pokračoval o vlivu politiky na vědu, ale já vypnula. Můj mozek zrovna vyhodnotil zásadní problém mých posledních několika měsíců...

Došlo mi, že tak, jak ontogeneze odpovídá stádiím fylogeneze, odpovídá koncept pravdy v naší mysli vývoji pojetí pravdy v literatuře. No, asi spíš filosofii, ale mně to spustilo to slovo postmodern, ve spojení s literaturou. Secvaklo mi, že když jsem byla mladší, věci byly černobílé a všechno bylo lineární a jasné. Jak doba šla, skepticismus, agnosticismus a noetika mi ukázaly, že věci nejsou takové, jak se zdají být. Že každý člověk má na problém jiný názor, každý do všeho promítá své subjektivní hledisko. Začala jsem žít v jakémsi magickém realismu, kde i ty nejhorší věci mohly být krásné a kde kytice růží mohla být důvodem, abych už někoho víckrát nechtěla potkat. Viděla jsem vše v širších souvislostech, surreálně zohledňovala roli nevědomí a měla pochopení pro jakoukoliv zápletku, do které jsem byla zapletena.

A dneska jsem musela přestat poslouchat Noama Chomského, protože jsem najednou měla před sebou odpověď na mnoho otázek. Už jsem se nemusela honit za neuchopitelnou pravdou. Nepotřebovala jsem znát širší souvislosti, příčiny jejich vzniku, genetické predispozice k vnějšímu projevu emocí ani výši pravděpodobnosti dalšího vývoje. Seděla jsem v knihovně a místo bělovlasého levicového intelektuála jsem před sebou měla celou nahou pravdu. Pravdu, která se přestala skrývat do vrstev významů a mezi řádky. Stála tu přede mnou ve své nahé podobě a říkala: Jsem to, co jsem, nic víc.