sobota 14. června 2014

lo-nely

Jsem z těch, co když skočí do hluboké vody, plavou až ke dnu. Dělám tempa a svírá se mi srdce z obavy, jestli mám dost kyslíku. Cítím úzkost, ale vždycky chci do vášní dávat vše, a nebo nic. 

A tak jsem si před čtyřmi měsíci schovala do diáře lístek z restaurace, kde stálo jeho přechýlené příjmení, s tím, že si ho jednou zarámujeme nad společnou postel. Že jsem jeho.

Dneska jsme seděli v královské zahradě a já plavala ke dnu. Svíral se mi krk a vzlykala jsem. Doufala jsem, že mě chytí za ruku a vytáhne, ale nemohl. Nad námi se fotil manželský pár. Nevěsta měla krásné šaty a nucený úsměv. Vzpomněla jsem si na Kunderu: Nahoře krásná lež, dole ošklivá pravda.


9 komentářů:

  1. Achjo ... stejné povolání, jiné město, stejné pocity (zdravím z Olomouce)

    OdpovědětVymazat
  2. Copak bys radši žila ve lži a pořád čekala, kdy to vyleze napovrch, že jediný co máte společný, je ten lísteček?

    A netřpytil se moc na povrchu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to ne, ale každý konec je smutný. Nemyslím si, že bude chtít být můj kamarád a mně bude chybět...

      Vymazat
    2. Já jsem před 10 lety začala s manželem tak, že já někoho měla a on byl trochu divnej nevonící se matfyzák. Nemáš náhodou taky nějaký takový rezervy okolo? :-)

      Vymazat
    3. Mám kolem sebe spoustu úžasných lidí, zvlášť teď, když je mi smutno, to poznávám... Takže věřím v to, že tohle byla taková lekce do života a snad se z ní poučím tak, aby to příště klaplo :)

      Vymazat
  3. Blogu by to mohlo prospět. Šťastný člověk nepíše.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...