Jsem z těch, co když skočí do hluboké vody, plavou až ke dnu. Dělám tempa a svírá se mi srdce z obavy, jestli mám dost kyslíku. Cítím úzkost, ale vždycky chci do vášní dávat vše, a nebo nic.
A tak jsem si před čtyřmi měsíci schovala do diáře lístek z restaurace, kde stálo jeho přechýlené příjmení, s tím, že si ho jednou zarámujeme nad společnou postel. Že jsem jeho.
Dneska jsme seděli v královské zahradě a já plavala ke dnu. Svíral se mi krk a vzlykala jsem. Doufala jsem, že mě chytí za ruku a vytáhne, ale nemohl. Nad námi se fotil manželský pár. Nevěsta měla krásné šaty a nucený úsměv. Vzpomněla jsem si na Kunderu: Nahoře krásná lež, dole ošklivá pravda.
Achjo ... stejné povolání, jiné město, stejné pocity (zdravím z Olomouce)
OdpovědětVymazat:( posílám imaginární drink...
VymazatCopak bys radši žila ve lži a pořád čekala, kdy to vyleze napovrch, že jediný co máte společný, je ten lísteček?
OdpovědětVymazatA netřpytil se moc na povrchu?
to ne, ale každý konec je smutný. Nemyslím si, že bude chtít být můj kamarád a mně bude chybět...
Vymazat:-(
VymazatJá jsem před 10 lety začala s manželem tak, že já někoho měla a on byl trochu divnej nevonící se matfyzák. Nemáš náhodou taky nějaký takový rezervy okolo? :-)
VymazatMám kolem sebe spoustu úžasných lidí, zvlášť teď, když je mi smutno, to poznávám... Takže věřím v to, že tohle byla taková lekce do života a snad se z ní poučím tak, aby to příště klaplo :)
VymazatBlogu by to mohlo prospět. Šťastný člověk nepíše.
OdpovědětVymazatpravda :))
Vymazat