poslední mňau

Před sedmi lety jsem prožívala své poslední zvonění na gymplu. Dost jsem u toho brečela a máma mi dodnes vyčítá, proč jsem šla tak strašně oblečená, že to byla rodinná ostuda, a tvrdí, že by mi byla bývala koupila nové lodičky a šaty. Prostě se na tu událost u nás bude vzpomínat navždy hlavně proto, že jsem měla bílé boty k černé sukni a červenému topu. Neumím se loučit důstojně...

Dneska bylo poslední zvonění na naší škole. Učím všechny čtvrťáky, z toho dvě třídy už od loňska. Mezi nimi značně vynikají moje koťátka, o kterých tady nejčastěji čtete ...četli jste. Ano, i vy máte dnes důvod plakat, protože koťátka dnes vyslechla školní zvonek naposled. 

Už když jsem nastupovala, varovali mě, že tahle třída je "jiná" na můj dotaz, jestli když jsou chytří, jsou i o hodně rychlejší, mi bylo řečeno, že mají tolik dotazů, že s nimi trvá všechno dýl. Polil mě studený pot - začínající učitel nechce dotazy... Ale pak jsem se uklidnila. Jejich otázky se zásadně týkaly mého osobního života. Snažila jsem se držet si odstup, ale po pár záchvatech smíchu, co jsem dostala během prvních dvou měsíců, mi došlo, že už mě prokoukli. 

Dneska se loučili. V pondělí mě varovali, ať si vezmu hodně kapesníčků, že to bude dojemný. Seděla jsem tam, koukala na prezentaci, co si připravili, a ani slza. Trošku trapas. Pak ale přišla ubrečená Veronika, že nám přečte Andreinu báseň. Asi dva verše jsem ustála. Pak mi to došlo, že doprdele píšou poezii! Že jim u nás bylo dobře... a že mně bylo dobře s nimi a už se to nevrátí. Že už nikdy nebudu mít žádnou další "svoji první třídu", že nikomu nebudu říkat koťátka, že se mi nebudou smát, když se nemůžu přestat smát... a tak jsem plakala a plakala. 

Tenhle okamžik mě nechal pochopit spoustu situací z mého studijního života. Najednou jsem viděla, jak bylo mojí třídní, když mi u maturity dala jedničku, i když jsem čekala, že mě vyrazí. Viděla jsem se v pozici doktorky z bohemistiky, která mi na potítku málem nadiktovala celou otázku, a pochopila jsem apelování vedoucí katedry psychologie, když chtěla, abych pokračovala ve studiu. Najednou jsem pochopila, že v tomhle šíleným povolání to nakonec vždycky všechno bude osobní. A ti, o kterých jsme pochybovali, jestli vůbec znají naše jména, na nás možná taky mysleli ve volném čase a dělali si obavy, jestli zvítězí náš intelekt nad leností...

Kéž bych se teď mohla vrátit do těch studentských let a prožívat je s vědomím, že mým učitelům na mně záleží. Ale nevrátí se nic. A nejhorší je, že se nevrátí moje koťátka, protože už teď mi chybí. Ale dostala jsem rozkošný dárek na památku: