smutek utek

ono je rozhodně vtipnější být tragéd. 

Dřív, když jsem se sešla s přáteli a zeptali se " Tak co?" nadechla jsem se a jen zafuněla: " Ty voe! Neuvěříš...takže..." Jenže teď jim odpovídám "Super." A kde je to válení se smíchy nad svou vlastní zoufalostí, kam se poděla ironie, co řeže do bránice, no, no? No, fuč to je. 

Prostě v životě každé ženy nastane občas takový zlom. V mém případě to bylo ono pověstné třetí rande. Obvykle tahle doba stačí na to, aby se ukázalo, co je kterej kluk zač, a obvykle mi ty tři rande stačí na několik historek, tweetů a perliček do hodin. Tohle rande bylo ale jiné. Vybuchla jsem smíchy tak, že jsem si byla téměř jistá, že jsem na něj musela prsknout pár mililitrů toho černého čaje. Řekl mi něco, čím rozhodil i mě, staré prase domácí. 

Sledovala jsem jeho mimiku a snažila se najít něco, co prozradí, že to nemyslel vážně. Myslel. Panebože, to bude článek! Ale pak mi to došlo. Jemu přijde normální mi tohle říct na rande, ale já jsem tak úzkoprsá, že tohle prostě v životě ani nenapíšu! 

Pomalu mi tuhl úsměv na rtech a docházelo mi, že si můžu objednat ten koláč, protože tohle je kluk, se kterým chci jíst. I když se s ním směju strašně moc a i když moje hranice každým dnem posouvá tak, že vám jednou budu vyprávět o tom, že doktoři balí holky na historky o vyšetření rekta, všechny ty zážitky ztratily ten tragickej tón a patos a já prostě nemůžu psát nic ťuťuňuňu, protože nechci, aby ostatní cynici blinkali. 

...a taky čte můj blog, že jo, tak mám po prdeli.