čtvrtek 21. listopadu 2013

The importance of reading Ernest

Měla jsem takovej FB fajt na téma "co je umění." Já byla zastánce strany, že umění je všechno, že může být neestetické, může být nesrozumitelné, ale pořád bude uměním. Protistrana se domnívala, že jsem "populistický diletant." Byla jsem úplně nadšená, že se můžu v jedné konverzaci setkat s dvacítkou, která nejen že zná parametry naprosto nepostihnutelného pojmu, ale dokonce se takhle skvěle vyzná v lidech. 

A při tom všem jsem držela v ruce čtečku se Starcem a mořem a říkala jsem si - Nobelovka? Vážně? Vážně?! Kdo mu ji dal?! Vždycky, když se přistihnu při pokrytectví, prohloubí se mi vráska na čele.

S Hemingwayem je to složité. Předchází ho pověst, pověsti, divné historky a stigma "pan spisovatel." Prvně jsem ho otevřela někdy na přelomu základky a střední školy. Děda měl obrovskou knihovnu, kterou nikdy nepřipevnil ke stěně, a proto mi do ní babička zakazovala chodit. Měla představu, že vytáhnu jednu publikaci, spustím domino efekt a zemřu pod knihami. 

Měla jsem ten věk, kdy možnost vyděsit ji byla ta nejlepší zábava a největší čtenářská motivace. Vytáhla jsem Komu zvoní hrana, protože jsem ten název vůbec nechápala, a odzvonilo jí asi po třech stranách. To nešlo.Chudák Ernest si to tenkrát podělal, místo abychom strávili odpoledne spolu, pozorovala jsem lidi, co si chodili zatelefonovat do budky, která byla pod okny prarodičů.

A nejspíš by to tak bylo dál, vždycky bych Ernesta vyměnila za cizí náhodné telefonisty, ale moje práce je tak trochu závazkem číst i to, co nechci. Vloni jsem se tedy neptala, komu zvoní, a četla. Úplně se mi vybavila scéna z Města andělů, kdy si Meg čte Pohyblivý svátek a je to přesně to, co si potřebovala přečíst. Že zas přijde jaro.Já jsem vloni řešila, jakou cenu něco má, když je to časově limitované - a dostala jsem odpověď, že i tři dny za to stojí. Pořád se mi to nelíbilo, pořád mě iritovalo, že musím přemýšlet, jestli mujer znamená holka, nebo kluk, ale pochopila jsem, co na tom všichni vidí.



Ne nadšeně, ale otevřeněji jsem včera přečetla Starce. Byly tam ty okamžiky, kdy jsem si říkala, že nepotřebuju vědět, čím se loví ryby, nezajímá mě, co si dědula myslí, vím, jak to s rybou dopadne...ale někdy v druhé třetině se to začalo lámat. Zlomilo to jeho:

"Lituji, že jsem se vydal tak daleko. Zničilo nás to oba."

Dala jsem si pár svých hysterických hyperventilačních nádechů a výdechů.Vole, Erneste, jaks tohle narval do novele o rybáři? Jak jsi to tam propašoval? Co je to za podraz?! Tak dobře, dobře. Tak si tu Nobelovku nech!

Umění je pro mě jakýkoliv pokus vyjádřit myšlenku nebo pocit metaforicky, nepřímo, hudbou, obrazem nebo slovy. Umění je pro mě prostředek, ne nálepka, kterou dostane to, na čem se dostatečně velká skupina lidí usnese. Každý se ztotožníme s jinými myšlenkami, pocity nebo způsoby vyjádření. Ale někdy je dobré, když vás někdo přinutí zkusit poznat i něco jiného, než čtou/poslouchají/mají na stěnách všichni kolem. A pokud se vám dodnes taky hnusil, já se přimlouvám, earnestly.

2 komentáře:

  1. Hemingway není pro holky. Stařec je na mě moc optimistickej, ačkoliv se mi taky líbí. Mám radši Fiestu, i když téma Starce mi sedí víc.

    OdpovědětVymazat
  2. pěkný článek... Já jsem nedávno právě kvůli státnicím četla Starce (v angličtině, to jsem borec) a musím říct, že jsem se strašně vytáčela, našla jsem si cestu k optimismu a myslím, že ho beru celkem dobře, ale tady to na mě bylo takové moc, strašně jsem u té knihy nervila a myslím mi chvílama bylo hůř než tomu starci, neříkám, že se tam nedají najít dobrá moudra, ale za ty nervy mi to nestojí.. na pár let si dávám od Ernesta pauzu a pak to zkusím znova.. ještě má tak dvě šance, vzhledem k tomu, že jeho povídky, co jsem četla, se mi líbily víc, mě možná ještě něco hodně zaujme a nebudu mít chuť si vyrvat mozek z hlavy jako u Starce..

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...