sobota 16. listopadu 2013

příběhy smutného příběhu

Smutný konec. 
Kdo z vás by si ho dobrovolně vybral? Kdo by si vybral smutný příběh? 
My všichni.

Nikdy jsem nemusela přemýšlet, proč existují. Brala jsem je jako produkt smutku. Jako svědectví bolesti. Jako fotky z pikniků, kdy všichni drželi deku nad sebou, aby na ně míň pršelo, jako smutné melodie, které vznikly, když ve walkmanu docházely baterky. Věci se dějí a umění je jejich odrazem. Proč je ale vyhledáváme? Proč si pustíme smutný film? Proč čteme do poslední stránky, i když víme, co přijde?

Rozvíjím několik paralelních teorií.

TEORIE POJMENUJ TO
Z psychologického hlediska nejsme schopni operovat v naší mysli ničím, co nemá jméno. Léčivý je ten okamžik, kdy pojmenujete problém. Někdy nejsme schopni ho určit, najít příčinu, dokud nedostaneme paralelní příklad. Když uvidíme bolest cizích, odrazí se v nich ta naše. Až v tu chvíli pochopíme, co přesně to bylo. Možná ve smutném příběhu hledáme někoho, kdo má klíč od naší pandořiny skříňky. 
zdroj
TEORIE JÁ SE TĚ NEBOJÍM
Viděli jste někdy dítě vyjít ze strašidelného hradu a zakřičet "Já chci ještě"? Děti to dělají, bojují se svými strachy habituací, opakují podnět, který je děsí, dokud neotupí. Možná čekáme, že taky otupíme a přestaneme se bát ztrát. 

TEORIE EMO
A Eros&Thanatos se v nás perou jako Tom&Jerry. A občas si chceme ublížit, říznout se, abychom měli pocit, že vůbec žijeme. Cítit. Něco.Cokoliv.

Zdroj. Sad spelling :)

TEORIE KYVADLA
Emoce mě učila největší a nejúžasnější teta Iva, takže si pamatuju jeden její výkres na tabuli. Byl to kyvadlo. Vidíte kyvadlo? Může se vyhoupnout na druhou stranu jen tolik, kolik se vyhouplo na tu první. Naše emoce jsou přesně tenhle typ houpačky, můžete být jen tolik šťastní, kolik umíte být nešťastní. A čím víc smutku....jasná rovnice.

TEORIE PRO NIC
Pro nic totiž trpět nemůžeme. Chceme důvod, chceme vědět, že je to všechno pro něco dobrý. Slyšet Meredith Greyovou jak svým klidným hlasem uzavře rámec příběhu nebo vidět Forresta Gumpa, jak úžasného má syna. Mít zas novou naději.

I will, my n-e story ;)
Můžete se potrhat u komedie, ale "krásná kniha" označíte tu, která vás přinutí, abyste ji zavřeli a šli se projít, dýchat, třást se v ramenou, cítit tlak v kořenu nosu. Jsme asi banda masochistů, mé teorie i veškerý teoretický background je na to krátký.

Je podzim. Období konce a deště, tmy a chladu. Ruce strkáme do kapes, jsme si dál, koukáme na Podzim v New Yorku, posloucháme balady.

Tak se, prosím, nezabijte. 

(Vaši autoři smutných příběhů vás potřebují...)





4 komentáře:

  1. Pěkné teorie :o) Řekla bych, žes to shrnula moc dobře ... podle mě jsou na sobě všechny tak nějak závislé a prolínají se. Většinou.
    Zrovna teďka praktikuju EMO aneb kopu si sama pod sebou jámu, neb se nejspíš ráda mučím. Spočívá to v neustálém vytváření narážek na ex mého "čerstvého" přítele. Jsou dalo-by-se-říci přátelé, a tak o ní můj drahý mluví moc pěkně. Jelikož s ní jsem docela dost v kontaktu, tak vím, že má pravdu, páč ji sama obdivuju. A místo abych to nechala být, tak se asi chci nechat sežehnout, jako třeba předevčírem, kdy z jeho úst vypadlo její jméno ve zdrobnělé formě. No chápeš, že. Vrozeně suicidální sklony :D Ale je pravda, že od té doby, co jsem si vědoma toho, že dělám takové dětinské věci, nad tím dovedu (po píchnutí u srdce) mávnout rukou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. moje EMOrada: Buď ráda, že máš na koho žárlit ;) a že se jeho dobrý vkus potvrdil :))

      Vymazat
  2. Pokud vím, tak občas spisovatelé zabíjejí hrdiny, aby od nich měli pokoj. A, C. Doylovi házeli kameny do oken, když nechal spadnout Sherlocka do vodopádu. Musel ho oživit. Přemíra šťastných konců působí hloupě.

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...