Koťátka a má opice

Za největší chybu svého života považuji neschopnost slavit úspěchy. Vždycky, když se mi něco podaří, padnu na zem vysílením a chci jen spát a spát. Po pár dnech se vrátím k normálu a pokračuji, jako kdyby se mi vůbec nezměnil život, jako by se vůbec nestalo něco, o co jsem několik let usilovala. 

Když mi koťátka odmaturovala a probíhalo zakončení maturit, pěkně jsem to oplakala. Jsem emočně zaostalej kretén a nedokážu objímat nikoho krom zvířat, ale najednou se ve mně něco otevřelo a já prvně v životě spontánně iniciovala objetí. A tak jsem je mačkala v náruči a plakala a oni říkali "Paní profesorko neplačte", ale já jim odpověděla, že je to pro mě příliš důležitá životní událost, abych zůstávala klidná. 

Večer měli večírek a já se těšila, že se rozloučíme. Když jsem přišla, nálada byla celkem formální, bylo tam několik mých kolegyň a vše probíhalo velmi mile, svátečně a důstojně. Kolegyně postupně odcházely a studenti je vyprovázeli hlasitým pokřikem. Holky mě pozvaly na panáka tequily a já, která jsem ji nikdy nepila a vždy bych ji odmítla, jsem za chvíli solila packu a ptala se, co s tím citrónem (na který jsem alergická). A taky bylo potřeba zapít ZSV. No a češtinu, v té době už jsem nabídla tykání. No a když už si tykáme, měli bychom si na to dát panáka...A tak jsem se dobře bavila. Většinou nepiju, protože jsem šíleně zodpovědná a pořád si říkám, že musím tohle a tamto a nemůžu si dovolit den proležet v posteli...ale včera jsem myslela jen na to, že mají maturitu a že je to super.

A pak jsem najednou šla na záchod. Pamatuju si, jak ležím na zemi a jak vyzvracený špagety vypadaly jako polévkové nudle z krámu. Nezamkla jsem si dveře a všichni se na mě chodili koukat, někdo mi přinesl vodu a já všem odpovídala, že jsem v pohodě. Pak přišla kolegyně, ať jí dám svůj lístek, že za mě zaplatí, následně mi někdo hodil mokrej hadr za krk a pak mě Veronika soukala do svetru a ptala se na číslo popisné. 

Víte, upřímně - když jsme tam šla, v duchu jsem si dělala přednášku, že se nesmím opít tak, abych si domů odvedla studenta, že to se mi nikdy nesmí stát. Že si tam nakonec povedu kluka i holku, to bylo fakt přes čáru. 

Cesta utekla rychle, měla jsem zavřené oči ve stylu pštrosa, kterého snad nikdo nevidí. Verča mi v kabelce našla klíče, odemkla, dovezli mě do bytu a já jsem se neomlouvala za ten bordel, co tam byl, protože jsem opět zvracela. 

Ráno jsem se probudila v posteli, svlečené kalhoty, kýbl u postele, na krku mokrý ručník. 

Za normálních okolností bych šílela, ale tentokrát se jen směju. Ano, přebrala jsem, ano, bylo to nevhodné. Chovala jsem se špatně, neodhadla jsem situaci, dělala jsem ostudu škole - přiznávám. Ale bylo to hezký a konečně mám pocit, že jsem uzavřela nějakou kapitolu svého života tak, jak si zasloužila. Rozloučili jsme se jako studenti a profesorka a poznali jsem se jako přátelé. A přátelé vás prostě občas vidí blinkat.

hynu z jejich "inu"

Mám za sebou první týden maturit a první týden hlídání psic. Celkově to ve mně vyvolává pocit, že jsem superžena, protože se ještě nestal žádný průšvih. U maturit jsem se i párkrát zasmála, nejvíc mi utkvělo v hlavě, že mi student řekl, že "inu" je sloveso a na mou návodnou otázku, jestli říkáme "já inu, ty ineš..." mi po krátkém zaváhání odpověděl "ano". I takhle se nechá někdo ve stresu rozložit, já to chápu :-)

Včera jsem seděla na zahrádce s kamarádkami ze střední a v určitém okamžiku se náš rozhovor strhl ve výměnu receptů na zeleninové pokrmy. Kdyby tak ti moji maturanti tušili, co je za pár let čeká....Stejní lidé, stejný humor, ale ty dospělácký starosti se dostavují dřív, než jsem je čekala. 

V lásce, ach, člověk upadá z nesnáze do nesnáze hlavně v Praze, a tak tu sedím u okna, koukám na déšť, na spoustu deště a přeju si, aby mi mohlo být zase dvacet. Ne kvůli tomu, že jsem měla o deset kilo míň, ne kvůli té nádherné naivitě, ani kvůli tomu, že si člověk ještě nedělal žádné obavy a v kuchyni bral jako úspěch Amore Mio z pytlíku... ale přála bych si ten čas, co jsme na sebe všichni měli. Ty probděné noci, protože jsme nikam nevstávali, ta spousta energie, protože jsme všeho všudy nic nedělali. 

Mimochodem, jak připravujete červenou řepu vy?

stresem ztrestaná

Maturitní slohová práce z českého jazyka. Ta má byla někdy v březnu 2007, snídala jsem dva čokorohlíky z Nerudovky, na třetí stránce jsem měla pocit, že tu čtvrtou už zaboha nenapíšu, po dopsání jsem snědla pomeranč a od čtyř odpoledne jsem kontinuálně blila. Protože stres dělá s lidmi různé věci.

S koťaty taky nadělal nevídané. Ti nejlepší psali chyby, které by neudělali ani na základce, ti flákači konečně ukázali, k čemu se umí vybičovat, a já jsem ukázala sama sobě, že vládnu čarovnou mocí, protože jsem přečetla třikrát práce všech čtvrťáků a poprala jsem se s databází Cermatu. 

Jako celej život cítím, že je to období, kdy bych měla jít si někam zaběhat a uvolnit napětí, nebo mě ten stres položí. Jako vždy to neudělám, ptž buď nemám čas, nebo jsem moc unavená. Ale cítím, že jsem neurotik, co má v oku tik. Nenávidím zodpovědnost. A Bůh ví, že jsem ty maturitní pracovní listy ještě neviděla...

Až vyrostu, chci umět nebrat si všechno tak osobně. Nezvracet po slohovce, neděsit se, jestli jsem nezapomněla vytisknout nějaký papír, neopravovat za týden něco, na co mám měsíc.

A aby toho nebylo málo, od čtvrtka budu mít na tři týdny doma máminy psice. Úuuuu.

poslední mňau

Před sedmi lety jsem prožívala své poslední zvonění na gymplu. Dost jsem u toho brečela a máma mi dodnes vyčítá, proč jsem šla tak strašně oblečená, že to byla rodinná ostuda, a tvrdí, že by mi byla bývala koupila nové lodičky a šaty. Prostě se na tu událost u nás bude vzpomínat navždy hlavně proto, že jsem měla bílé boty k černé sukni a červenému topu. Neumím se loučit důstojně...

Dneska bylo poslední zvonění na naší škole. Učím všechny čtvrťáky, z toho dvě třídy už od loňska. Mezi nimi značně vynikají moje koťátka, o kterých tady nejčastěji čtete ...četli jste. Ano, i vy máte dnes důvod plakat, protože koťátka dnes vyslechla školní zvonek naposled. 

Už když jsem nastupovala, varovali mě, že tahle třída je "jiná" na můj dotaz, jestli když jsou chytří, jsou i o hodně rychlejší, mi bylo řečeno, že mají tolik dotazů, že s nimi trvá všechno dýl. Polil mě studený pot - začínající učitel nechce dotazy... Ale pak jsem se uklidnila. Jejich otázky se zásadně týkaly mého osobního života. Snažila jsem se držet si odstup, ale po pár záchvatech smíchu, co jsem dostala během prvních dvou měsíců, mi došlo, že už mě prokoukli. 

Dneska se loučili. V pondělí mě varovali, ať si vezmu hodně kapesníčků, že to bude dojemný. Seděla jsem tam, koukala na prezentaci, co si připravili, a ani slza. Trošku trapas. Pak ale přišla ubrečená Veronika, že nám přečte Andreinu báseň. Asi dva verše jsem ustála. Pak mi to došlo, že doprdele píšou poezii! Že jim u nás bylo dobře... a že mně bylo dobře s nimi a už se to nevrátí. Že už nikdy nebudu mít žádnou další "svoji první třídu", že nikomu nebudu říkat koťátka, že se mi nebudou smát, když se nemůžu přestat smát... a tak jsem plakala a plakala. 

Tenhle okamžik mě nechal pochopit spoustu situací z mého studijního života. Najednou jsem viděla, jak bylo mojí třídní, když mi u maturity dala jedničku, i když jsem čekala, že mě vyrazí. Viděla jsem se v pozici doktorky z bohemistiky, která mi na potítku málem nadiktovala celou otázku, a pochopila jsem apelování vedoucí katedry psychologie, když chtěla, abych pokračovala ve studiu. Najednou jsem pochopila, že v tomhle šíleným povolání to nakonec vždycky všechno bude osobní. A ti, o kterých jsme pochybovali, jestli vůbec znají naše jména, na nás možná taky mysleli ve volném čase a dělali si obavy, jestli zvítězí náš intelekt nad leností...

Kéž bych se teď mohla vrátit do těch studentských let a prožívat je s vědomím, že mým učitelům na mně záleží. Ale nevrátí se nic. A nejhorší je, že se nevrátí moje koťátka, protože už teď mi chybí. Ale dostala jsem rozkošný dárek na památku: 

v lásce a ve válce... se chodí, až když musíte

Holčičí povídání o chlapech. To mě vždy děsilo. O čem si sakra chcete povídat? To mám s někým sdílet jaké má krásné oči nebo jak mi po něm voní peřina? Trošku úchylné. Nebo si snad stěžovat? Na to potřebuju trošku víc času....

Holčičí povídání o chlapech mi vždycky přišlo debilní, ale dneska jsem u něj plakala smíchy. 

S kamarádkou jsme probíraly fakt, jak jsou vztahy smysluplnější, když oba dorostou do věku, kdy vědí, kdo jsou a co chtějí. Byl to ten typ seriózního skoropsychologického povídání o hodnotách a dospělosti. 

"Já vyžaduji u muže určitou úroveň, třeba aby nekrkal..."

"Cože?! Aby nekakal?"

"Nééééééé"

"No to jsi ale docela náročná..."

-pláče smíchy-

"To vysvětluje, že ti to s nikým nevydrželo dýl jak týden"

-zhluboka dýchá-

"Ale jasný, prostě je důležitý, že víš, co chceš...."

Ve světle této informace jsem pochopila, proč kdysi jeden pán balil známou na tvrzení, že on, na rozdíl od svých kamarádů, se po pití plzně nepo*ere. 

A co vy? Víte, co chcete od vztahů? 

koťátka rostou v kočky a kocoury

Tři týdny zpátky jsem řekla koťátkům "Tohle spolu budeme následujících 30 dnů řešit." Koťátka na mě hodila skeptická obočí a naznačila mi, že mám trochu ubrat. V kabinetě jsem si sedla, že si spočítám, kolik hodin nám společně zbývá...a fíha, bylo jich 6. Panika, panika. Dala jsem jim vše, co potřebují? Co budu dělat poslední hodinu? Dám jim nějaký rady do života? Mám jim říct, ať se ozvou? Mám jim dávat svý číslo, ať mají komu volat v záchvatech hysterie?

A pak jsem se v sobotu probudila s horečkou a bylo jasný, že přijdu i o ty poslední 3 hodiny, co jsme měli mít. Že tu poslední jsem si po dvou letech odučila minulou středu a poslední věc, co jsem s nimi řešila, byl piškot umístěný v samém středu podlahy. Piškot! Chápete?!

Je to zvláštní pocit. Všem svým blízkým bych řekla "Hele, buď v klidu, když se to nepodaří, nic se neděje, máš další pokus...", ale ke svým studentům mám úplně jiný postoj. Takový ten "Tě zabiju, jestli se na to vykašleš." 

Mám stejné nervy jako oni a jsem stejně překvapená, že už opouští školu. Asi bych se ani nechtěla dočkat bodu ve své kariéře, kdy mi to bude jedno. Přijde mi to jako to nejkrásnější - dostat z nich to nejlepší a poslat je do dalšího života. A pak je potkat a poslouchat historku o tom, jak jsem jim jednou málem našla taháka nebo jak je zklamalo, když jsem si pořídila jiný termohrnek.Smát se tomu, jako by to bylo dávno.

Lidi se mě často ptají: "Ty učíš? A baví tě to?"...a vy víte, že baví, koho by to nebavilo, ale hlavně naplňuje.