hejtrs gona hejt

Nechci mít hluboký komentář na mělké téma.

Můžete se klidně smát, ptž je čemu. 

Ale já budu trochu vážná. I když jsou totiž trotlové, jsou tak nějak moji.

Jako holka socmédiová vím většinou hodně včas, kde se co postlo a shareovalo, takže hned první večer, kdy vyšlo video Niky Tučkové, jsem měla očka jako výherní automat v non-stopu. Pobočnice jí totiž dělaly holky z třeťáku.

Tenkrát týden nepřišly do školy a já se jim nedivím.

A dneska další pecka. Patrik, co je nejkrásnější a má SWAG, chodí k nám na školu též.

Je těžký se tomu jeden týden smát a druhý přijít do školy, kde působíte jako metodik prevence šikany, a udržet si poker face.

A tak jsem teď seděla ve vaně a přemýšlela.
Myslela jsem na diskuzi na Novinky.cz, kde nejoblíbenější komentář u dívek zadržovaných v Pákistánu byl tento:

Problesklo mi: dobře, že šel Patrik na obchodku, má talent na marketing.
A s další vlnou teplé vody, která ze mě smývala tu těžkou otázku, jak to budu řešit, jestli ho budou šikanovat, ke mně přišly ty dva grafy o nabídce a poptávce. Našel kráter v trhu emocí.

We all need somebody to love.
We all need somebody to hate.

Hatebusiness. Úspěšní lidé už si zařídili dobré píárko a od té doby, co jsou geekové in, se průměrný šikanátor kope nudou do sedadla. Dneska je cool mít ár-í-es-pí-í-sí-tý, bro, že si borec, a já to beru. Jenže negativní emoce se kumulují a po kom máme hodit vajíčko či rajče, no po kom?!

Taky jsem kroutila hlavou nad tím PROČ TO DĚLÁ, ale při podrobnějším zkoumání se ukazuje, že ať už dělá cokoliv, dělá to dobře. Na patnáctisekundové video, na kterém řekl, že je krásný, dostal tisíc komentářů. Tisíc hejtů. Má 3500 sledujících na Facebooku. Stačí mu napsat jednou týdně "jsem nejlepší" a folouni nafounění mu tam bez výčitek přijdou říct, že není, a je jim skvěle. 

Sluníčka a pusinky lítají dál jejich světem, ptž všechno zlo schytal právem namyšlenej blb. Fair enough.

Jsem sama zvědavá, jak to Patrik zvládne. Postavil se na pranýř a zlepšuje svět tím, že si všichni plivnou na něj.

Nene, dneska neodsekneš svojí mámě ani nekopneš svýho psa. Dneska jsi to všechno už vydal ze sebe, svým úderem na solar hudebního nevkusu.

smrťosmrad

Vytrhli mě včera z mého světa poezie a konfrontovali mne s ukrutnou zimou!

"PROČ?!" ptala jsem se hned ve dveřích.

"Tady to strašně smrdí..." odpověděla část třídy.

"Co tu smrdí?" tápala jsem, ptž jsem si nebyla jistá, jestli mluvíme o té voňavce, nebo jestli ta byla taky jen cestou k "lepšímu" ovzduší.

Ticho. Jeden hlas upejpavě: "Hovno"

Oči vsloup. Hodina proběhla s okny dokořán a v bundách.

O 22 hodin později...

Jedna studentka za mnou přišla, jestli bychom ten test nemohli psát jinde, že jejich třída stále smrdí a že jí se dělá nevolno. Vyšla jsem na chodbu a aroma připomínající stanici Můstek mě udeřilo do žaludku. "Běž do ředitelny zjistit, kam se můžem přestěhovat." Přišla ředitelka a očuchávala třídu. Dlouze. Závěr byl jasný. Hovno to není.

Milé děti, tomu neuvěříte!

BYLA TO NAŠE ŠKOLNÍ JÍDELNA!

zdroj

shell myčky v nelogické záhadě

Pátek, pátek... Měla jsem mít celkem pohodu, pak ale jedna třída začala řešit, že jim včera tu zoo řekl někdo blbě, že oni s tím počítali o hodinu dřív, že nemaj věci a jestli já s tím něco...teď si doplňte něco o tom, jak se trestají iniciativní blbci, ptž o deset minut později jsem stála se třemi třídami před školou a odškrtávala si seznam.

"Paní profesorko, jak je možný, že jdete se všema jenom vy? Nemusí jít vždycky aspoň dvě učitelky?" Jooo, oni ví, na co se zeptat, aby mě ještě víc vystresovali...tak jsem delegovala...prostě za sebe nesli odpovědnost navzájem "...a jestli někdo ve vaší skupině bude kouřit nebo ho přejede auto, máte všichni dvojku z chování." Kolektivní odpovědnost. Bych musela být ovčáckej pes, abych to dala. Jen jsem bezmocně sledovala, jak 50m přede mnou překračují silnici mimo přechod jen kus od magistrály, jen kus od Zelený pláně a policie...klid. Hrozí ti jen vězení. Snažila jsem se vsugerovat si, že se nic nestane, ale stalo se. No comment radši. Musela jsem prostě spoléhat na to, že se navzájem dost vybuzerují a že jsem zvolila dostatečně direktivní leadry skupin. A jo. Takže jsem přežila výlet. 

Mělo to pro mě spousta plusů. Poznala jsem je. Oni poznali trošku z mého smyslu pro humor ("Pani profesorko, proč nenosíte brýle i ve škole?" "Protože ta zvířata vidět chci") a já zpětně pochopila prof. Janouškovou, která celý náš degustační pobyt na jižní Moravě opakovala "Mě zavřou, mě zavřou..."

učit není povolání, ale poslání... k pos*ání

Někdy nudné školní dny vystřídají ty, kdy se bojím, co bude dál.

Hodina první. Šla jsem do druháku. Druhák je perla sama o sobě, kdybyste chtěli sbírat školní perličky, běžte tam a zeptejte se na cokoliv. Tentokrát však fór spočíval v kvalitě samohlásek. Dívčina pořád četla "kálila" místo "kalila"...jenže ti trotlové si to spletli se slovem "kálela" a v kontextu "Kálela temné vody" se celá třída smála. Jsem se přesvědčila, jak nakažlivá emoce smích je, ptž když jsem se začala smát taky, hned mi blesklo hlavou "Přece se jí nemůže smát!"...můžeš, nemůžeš, já musela. Huf.

Pak další třída: "Budovy, chrámy a kostely." Vyděšený výraz: "Cože?! Budou i krámy v posteli?!" Pak dotaz: "A jak by se psalo Divadlo u malýho ptáka?" Dvojsmyslný smích u mé otázky "Vám to chybí?" ...a když se zeptám, co je s nimi, vysvětlí mi, že jim spolužák u oběda řekl, že je pánem své vlastní erekce... wth

Přijdu domů. Na mailu mám pozvánku na konferenci o reprodukci a sexuálním zdraví. Učím češtinu. Mračím se. 

Závěrem toho všeho byl dnešek. Psali jsme test v posluchárně, takové té kde jdou řady sedaček postupně dokopce. Studenti pilně vybírali správné odpovědi a já, jako správný psycho-gestapo, jsem si stoupla úplně nahoru, takže jsem jim koukala na záda. Koukej, jestli kouká, když se při tom musíš otáčet...prostě nejlepší prevence podvádění. Mno jenže tohle jsou zrovna taková koťátka, že si člověk nemusí dělat starosti. Po chvíli mě to špiclování omrzelo a chtěla jsem si do poslední řady sednout. Pamatuju si, jak jsem pokrčila nohy, dosedla...a pak už jen hrozná rána do hrobového ticha a já chytající balanc. Celá ta řada sedaček + 1 ks učitelky odletěl o patro níž! Ten pocit, že na vás všichni koukají. Ne, není to pocit. Jo, jasně, že se všichni otočí. Ten smích při pohledu na mě, co všem vybuchuje na tvářích, ten můj záchvat smíchu na celou místnost...eh, sakra...I takové dny jsou...

neni tyč jako teach

Byla jsem ve třeťáku na gymplu a už tehdy jsem měla svůj happy go lucky attitude. Vrcholem každého mého dne byla velká přestávka, kdy jsem si u naší milované paní bufetářky koupila dva ovocné zákusky od Gaighera (to je takovej píseckej Hájek, abyste pochopili :) ). Jednoho dne si tak stojím se svou sváčou na chodbě a rozhoduju se, jestli dám první jahodový nebo kiwi, když v tom přišla naše němčinářka dřív, odemkla učebnu, poslala nás dovnitř a mě poslala obratem se třídnicí do druhé skupiny.

Když jsem se vrátila zpět, dorty jsem tam neměla! Pohledem jsem zabíjela všechny třídní vtipálky. Když mi i Eva, která mě nesnášela, pohledem potvrdila, že zákusky zabavila němčinářka, čekala jsem, jaký trapný fórek z toho bude a modlila se, abych se nemusela dělit :). 

Nebyl z toho vtip, ale několik týdnů šikany, kdy mě každý týden v hodině zkoušela z toho, co jsem ten den jedla, a neustále poukazovala na to, že jím nezdravě a málo sportuji. Od svých 15 do dnešních 25 mám pořád svou stabilní váhu, která tedy není žádnej Elite model look, ale řekla bych, že cajk. Takže jsem měla pocit, že jí je do toho tak jakože nic, ale vzhledem k tomu, že známku jsem měla pořád stejně blbou, i přesto, že jsem svůj jídelníček uměla odříkat tam i zpět, došlo mi, že předmětem hodnocení je můj lajfstajl, ne němčina. Snažila jsem se ji neprovokovat, tak jsem ve škole přestala jíst. Jelikož jsem v té době nesnídala a s obědy v jídelně to u mě nebylo valný, byla jsem během dvou měsíců o 8 kilo lehčí. 

Výsledkem bylo moje přeřazení do jiné skupiny a to, že jsem si řekla, že by ve školách neměly být zamindrákované krávy, ale normální lidi. 

Tak jsem tam teď já. Tím jsem možná byla bývala mohla začít. Tak sorry. Teď už to teda víte.

Proč to říkám...protože tenhle víkend mě napadla jedna psychověc, a to to, že si prostě teď procházím tou střední nanovo, ale přesně tak, jak jsem si to tehdy přála. Napadlo mě to, když jsem včera začala číst první knížku z nově sestaveného maturitního seznamu - Harryho Pottera. Harry byl kniha mojí generace, ale já na ni přes prokousávání se Topolovou Sestrou a Tolstého Kareninou prostě neměla čas. Teď mám. Začínám v 9 nebo 10! Moje škola má jen jeden maturák! Tančit se mnou je povinný! ( haha) Mám presovač, znají mě všichni kluci na škole, nechodím na matiku, když chci, koukám se v hodině na film...Víte, prostě už jsem měla výčitky, když jste mi psali, jaká musím být skvělá učitelka. Nejsem zábavná samaritánka. Je to takhle.

before I die

Když jsem přemýšlela, jak začít tenhle rok pro čtvrté ročníky tak, aby měly chuť do práce, šla jsem cestou pro puberťáky nejlepší - chtěla jsem, aby sami chtěli. Hned první hodinu jsem jim dala napsat slohovou práci, ve které se měli inspirovat tímto videem.

Předtím, než zemřu, chci začít žít.
Než zemřu, chci být překvapen.
než zemřu, tak chci, aby se Slavia stala tak slavnou, jako byla v minulosti
...dát si uzeného lososa s paštikou a citronem
Než zemřu, chci nejdříve splnit veškeré své povinnosti k rodině
Být sám sebou. Žít život někoho, kým nejste, je tou největší prohrou.

Ale vesměs všichni psali: odmaturovat, dostat se na vysokou, udělat vysokou, najít si práci, co mě bude bavit, založit rodinu, cestovat. A domy s bazénem a labradorem.

Napadá mě, že asi teď zrovna žiju svůj středoškolský sen.

k čemu mi byla mateřská školka

Já mateřskou nesnášela. Myslím, že jsem povahou extrovert, ale školka ve mně tenkrát něco zavřela a můj postoj k lidem byl od té doby "jedno zvedlý obočí a otázka are you fuckin kidding me?!" Protože z mého poklidného domova bez jakýchkoliv komplikací jsem se dostala do světa blbin. A blbů. "To jááá chtěla teď oranžovou pastelku, bez oranžový to nenakreslím" "Von mě koplllll" "Ona si neumyla ručičky a šla papat!" a sebe si pamatuju jen jak uprostřed toho sedím a chci už domů.

Dneska jsem si ovšem uvědomila, že ta celá mateřskoškolní esteráda (to neni překlep) nebyla pro nic za nic. I v dospělosti se setkáte s lidmi, kteří něco zakřičí a utečou, abyste nemohli vyvrátit jejich lež. Neustále kolem sleduji to, že když někdo pochybí, tak okamžitě začne co nejvíc křičet, ptž ten, kdo křičí tak moc, musí být určitě v právu. 

Takže když jsem dneska sledovala své 3 roky v MŠ smrsknuté do několika hodin, došlo mi, k čemu mi byla mateřská školka. 

Naučila mě:

-  omlouvat se blbům za nic

-  že když bude skákat Ája z okna, neznamená to, že skočím taky

-  že to, čím se lišíte od většiny, vám pomůže najít soulmates (nespaní po o)

-  vytrvalosti (a seděla jsem tam nad tím kakaem každý den až do oběda a nevypila!)

- definovat pojem věčnost (doba do okamžiku, než vás někdo zachrání)

-  že šťastná láska trvá do odpolední svačiny, ale nešťastná zhruba deset let

- zvířátka z kaštanů

...a zpětně hlavně to, že nejde o to, že jsme byli děti. Jde o to, že se neustále vyskytujeme mezi lidmi, které jsme si nevybrali. Stojíme vstříc jejich jiné výchově a chybně interpretujeme jejich chování. Jsme na ně milí a oni se rozbrečí, proč je zraňujeme. Děláme si srandu, oni neznají humor. Dělají si srandu...ale úúúplně blbě!

Snažím se uplatňovat to své pseudopsychologické vzdělání a jediné, k čemu to je, je,  že se necítím jen jako asociál, ale taky jako neprofesionál. 

Ale mateřská škola mě taky naučila, že každý den, kdy se nepočůráte, je svým způsobem úspěch.

Takže zbytek vem čert....

Zabít...

V úterý večer jsem seděla v křesle, připravovala se na maturitu a cítila, že to horko už není z toho ginko čaje. Měla jsem horečku. Kouzlo toho, že jste jediný češtinář na škole, spočívá v tom, že když s tou horečkou zůstanete doma, tak tu maturitu nikdo z těch deseti propadlíků mít nebude. A vy si odpočinete. 

Njn, takže jsem tam šla. Cestou v sedm ráno jsem si říkala, že nemít to černé sako, tak se snad zkusím dokutálet. Tak blbě mi bylo.

A dneska jsem učila letošní maturanty. Ti ty hodiny potřebují. Takže znova s horečkou. Na 4 hodiny přednášení literatury. Bez hlasu. 

Když přišla 4.A, která je ta nejukecanější, vysvětlila jsem jim, že z principu nemám problém je celoročně přeřvávat, ale že dneska na to fyzicky nemám, tak ať jsou pssst a já jim to odvyprávím tišeji.

První hodinu to jakžtakž šlo, ale o přestávce nastala maturantsko-klasická debata na téma "co na šerpy" a tyhle debaty, ty nekončí nikdy. Snažila jsem se je vrátit zas do výuky, ale nemohla jsem zakřičet, tak jsem tam stála u počítače a mávala. Po chvíli se uklidnili a bylo ticho. Markéta zvedla ruku. 

"Ano?"

"Paní profesorko, co jste za znamení?"

"Ryba"

"Aha. Tak to nemáte přirozenou autoritu..."

...v tenhle okamžik ideální na "A veeen!" jsem se zmohla jen na smích a na to, abych si to napsala. Ještě mi poradila, ať si přečtu svou charakteristiku znamení, že ona je dominantní ptž je nevim co. Tak jsem jí řekla, že i přes její dominanci jí na to kašlu. TAK! Aspoň na něco jsem se zmohla...

Ach jo. Děti...

Divergenti!

Na to, že neumí to, co se učili, jsem si zvykla.
Na to, že nemají znalost základních blbostí každodenní zábavy...na to mě občas napadne, že jsme fakt už asi jiná generace...

Opakovali jsme ve 3. ročníku literární směry. Zamotali jsme se do symbolismu a já se snažila je vymotat.
Nakreslila jsem na tabuli srdce.
"Jak to přečtete?" - "Láska" "Srdce"
"OK. Symbol je závislý na kontextu. V jiném okolí ho budete vnímat jinak."
Napsala jsem na tabuli I <3 U
"Co znamená ten symbol teď?"
Ticho.
"Jak to přečtete?"
Ticho
Po chvíli ničeho se ozval nejodvážnější kluk z celé třídy. S otázníkem v hlase zkusil:
"I love umbrella?"

"Doooobře. Díky. Skoro..."


Díky, že mi otevíráte mysl...

prokrást se časem

Pamatuji si, jak jsem se během svého prvního zkouškového jenom učila. Reálně si vybavuji zkoušku z předmětu Úvod do teorie literatury, kde jsem skripta přečetla několikrát tam a zpět, poznámky z přednášek (na který jsem chodila se 100% docházkou) jsem znala zpaměti, termíny z Hrabáka jsem jsem si vlastnoručně vypsala (a dodnes výpisky používám) a přečetla k tomu asi patnáct odborných studí, z toho některé ve slovenštině, ptž si vybavuji, jak jsem na silvestra roku 2007 ležela doma v obýváku a ptala se mámy, co je to proboha "vpliv."

...a pak někdy v roce 2009 si pamatuji, jak jsem jí vysvětlovala já "Prokrastinace, ty nevíš, co to je? Já myslela, že dneska už to zná snad každej, ptž to slyším na každým rohu...Prokrastinace je, když..." a znala jsem spousty příkladů z osobního života. Tenkrát jsem chodila na Aukro, My Space na Facebooku jsem měla asi sto přátel, ale i tak jsem kontrolovala každou minutu, jestli někdo náhodou něco nenapsal. A ne. Od té doby jsem neudělala nic, byla jsem v permanentním stresu a všechno, co jsem zvládla, jsem zvládala nějakým zázrakem. A nebyla jsem v tom sama. Byli jsme v tom všichni. Všichni jsme viděli víc obrázků s kočkama než svých doporučených učebnic.

A mám teď pocit, že to byl všechno jen jeden velkej trend, co právě zemřel. Teď jedu na GTD a mitvsehotovo.cz, místo na seriály se koukám na myrandommornings.com a ted.com a cítím se strašně out, že jsem ještě nečetla Konec prokrastinace, ptž mám obavu, že jsem pomalu jediná, ale že je to druh hipsteřiny, kterou se nemám chtít chlubit. Už není in být loser, co za celej den nic neudělal, a mám pocit, že to souvisí tak trochu s tím, že ta naše generace prokrastinátorů odrostla studentským letům. Chjo. Takže jsem dneska napsala článek. Vážná věc. Nene, to nebylo kvůli vyhýbání se vývojové psychologie, to bylo v rámci mého seberozvoje a touhy po kariéře bloggerky. 

co tě nezabije...to tě přizabije

maturity byly náročné
od maturit jen spím a nic se mi nechce
jak jako náročné? Tak takhle zhruba:

a furt ještě maturujem...

s kolegyní máme heslo "jestli to tam je, my to odtud dostanem"- tzn. že z těch našich třesoucích se maturantů dostaneme i to, o čem mnohdy neví. Někdy máme ale pocit, že tam "musí být aspoň něco" a ono to tam třeba není. Dneska jsme si byly jisté, že slečna ví, koho Maršál v Bílé nemoci symbolizuje. Toho diktátora. Ze země...která je hned vedle naší země....diktátor, jeden z nejznámějších...diktátor...spojila jsem ukazováček a prostředníček levé ruky a přiložila si ho jako knír, pravou rukou hladila svou patku. Ano, až tak. A ne, nic....a bylo i hůř a bylo i zoufale, ale bylo i skvěle. Když ta dvě největší paka, u kterých jsem strachy nespala, ptž jsem si byla skoro jistá, že nic nečetla, vyšvihla Kafku a Puškina tak, že jsem se dmula pýchou (i na sebe, že jsem udržela vážnou tvář a dost jsem je děsila v průběhu školního roku).

A jeden složil poslední zkoušku a nevěděl, kdy je vyhlášení, zeptal se "A co teď?" a já se na něj usmála a řekla "Teď je konec." a s poetikou mně vlastní a přihmouřenýma očima dodala "A taky začátek..."

Jak jsem podruhé odmaturovala

"A co je to to "hoře"? používá se to slovo ještě?"

"No, používá, ale teď už jinak."

"Můžeš to vysvětlit? Co znamená, když má člověk hoře?"

"No, to je jakože má horečku? Ale dneska už se to používá už jenom jako hora..."

A klid. I on odmaturoval.

Měla jsem svou klasickou neurózu, strach z něčeho, čehosi, co mě zabíjel už několik dní dopředu a nemizel. Veškeré kloudné argumenty nezmohly nic. Bylo mi blbě. Pak přišla rozesmátá čtvrťačka a povídá mi "Pani profesorko, nemějte strach, to bude v pohodě!" Podívala jsem se na ni a vybuchla smíchy. Asi to mělo být naopak, ale vše nám prospělo, že nebylo...smály jsme se obě. A smích nás nepřešel.

Odpoledne jsem zkoušela svou 4.A znovu, kluky. Jeden z nich si vytáhl knížku, na kterou měl u mě referát. Věděla jsem, že to měl perfektně zpracované a uměl o tom skvěle mluvit (Jo, holky, když kluk mluví dobře o Lásce za časů cholery, tak už mu pak odpustíte všechno na světě...!), on udržel pokerface, já radostí z toho, co si vylosoval, málem vyskočila, začal se taky radovat a můj červený vykřičník hlásící "moc si to pouštíš k tělu" se rozsvítil. Na vyhlášení jsem nešla, dojatá bych byla ještě teď. Mých osm studentů z 36 to už udělalo, držte jim palce, ať jim to jde tak hezky dál...

A autor výroku nahoře není můj student, ale i takové mi přejte, ptž když už vám hlava klimbá, tohle ji zas trošku probere...

jemně mi ho mni

Kluci, co podvádějí holky, jsou špatní kluci. Nemáme je rády. Rádi. Nikdo.

Někdy taková zkušenost člověka i někam posune. Někdy, když to není poprvé, tak se nad to už povznesete. A po tom, co se vybrečíte do bezvědomí u debilních ploužáků, které se vám nelíbily ani v plné zamilovanosti, si pustíte nějakou bojovnou, jako třeba  tuhle od Kate Nash. 

Já ji dneska pouštěla ve škole, bojovně, ve všech třídách, kde jsem učila angličtinu. V jedné to byl fail. Narazila jsem na holku, která na tom byla stejně, ale, nezkušená, si ještě nedala pořádnou dávku Jamese Blunta, a tak se nám tam slušně rozeřvala. 

Na to ale máme lék. Jmenuje se Hanička a ničeho se nebojí. Ani překladu...

"How could you let her get so close to you that she could kiss your neck and kiss you gently"

----------------------->"Jak si ji mohl nechat být tak blízko, že ti líbala krk a genitálie?!"

Směju se ještě teď. Ano. Na to bych se taky ráda zeptala!!!!

nový literární směr je na cestě!

Kdysi jsem přemýšlela, jestli má umění ještě nějakou šanci někam se vyvíjet- vždyť všechno tu už bylo! Ale letošní zážitek v podobě maturitních slohovek mi ukázal, kudy vede cesta.

V literatuře se zdálo, že už půjde jen o další a další recyklaci témat a postupů, které tu již byly- ale to obnáší jedno-nejdřív to přečíst.

Znáte to, shltnete nějaký obrat a nějak vás tlačí v hlavě, říkáte si "Takhle už jsem to někde četl"- tak to se mi u slohovek nestalo (diť, nenosí náušnice, ani jiné zkrášlení obličeje...). Jejich dílo je série avantgardních originálů.

A stačilo tak málo- nikdy nic nečíst....

konfese

alibismus, Barbie, CERMAT, česnek, diagnostika, egoisté....konečně mám něco od C, co nenávidím...

Být učitelkou v dnešní době je divný. Dřív byla škola prostě jen škola, měla své pravomoci a každej, kdo v ní jednou pracoval, byl považován za kompetentního vykonávat svou práci. Dneska je tu na vše CERMAT, ten Vám přesně řekne, co a jak. Blbé je, když se zeptáte v prosinci na Cermatu "A tohle konkrétně mám teda dělat jak?" a oni odpoví "Nedělejte si starosti, spolu se zadáním maturit přijde i přesný manuál" jenže ten nepřijde. A vy se zeptáte "Kde dop*dele je ten slibovaný manuál?!?!" a oni řeknou "My se rozhodli ho nedělat. Ale pokud se od něj odkloníte, tak vás budeme pokutovat" a pak zas myslíte na Kafku a na to, jak to stojí za ..... Ptž já teď, milé děti, budu opravovat (zadarmo) slohové práce a když dám dvojku někomu, kdo má mít trojku, tak mě čeká pokuta, vyhození atd. Love this shit. 

V poslední době je takhle složitých víc věcí. Takže byla jen otázka času, kdy mi rupnou nervy a něco se stane. A to bylo dnes přesně v 13 hodin. Najednou jsem začala na svou nesnesitelnou 3.C křičet. Že už jich mám plný zuby. Že buď se okamžitě něco změní, nebo uvidí následky...a najednou...jak psi stáhli vše, kam se dá stáhnout, otevřeli knihy a začali pracovat. Bylo ticho. Čekala bych, že se mi někdo vysměje, že mi ruply nervy. Ale jelikož jsem ten typ veselé flegmatičky, všichni se upřímně lekli. Já se taky lekla. Šla jsem pro CD přehravač a na chodbě jsem se musela smát, co se to stalo...když jsem se vrátila, bylo pořád ticho a všichni dělali, co měli. Byla to nejsnadněji odučená hodina v mém životě. Ticho, pořádek, správné odpovědi...

... ale za srandu bych to nevyměnila.

Jen mi došlo, jak se z učitelek stanou ty krávy, jak je známe. Je to občas těžký, být zahnanej takhle do kouta. Mít toho moc za nic a  ještě nad sebou nějakou hrozbu. 

Pořád slýchám o tom, co by se mělo ve školách měnit...ale ty změny, co se doposud provedly, ty změnily školství i státní rozpočet k horšímu....

nespecifikované šílenství

Mgr. Šnorek nám říkal, že v MKN-10 je F 99- nespecifikovaná duševní porucha, jinak označovaná jako "učitelka"

dneska jsem měla zas zdravotnické školení.

seděly, horní části jejich těl svíraly se stehny ostrý úhel, aby byly k té tabuli blíž, když nemůžou stát před ní. "Já vím, je to ááááčko, ááááčko"

už jsme se Zuzkou snědly chipsy, katjes, banány, sojové suky, ovesné sušenky a vypily všechny nápoje z automatu, a tak jsme si jich začaly všímat.

final countdown: 30 days

pamatuji si, jak jsem po maturitní slohovce prvně zvracela bez požití alkoholu

a taky si pamatuji, že v den své ústní maturity jsem si dala alžírskou kávu v Otavě a prvně jsem si všimla, jak je ten gympl vlastně strašně, strašně velikej!

mám za sebou skoro dvě vejšky, troje státnice, ale i když to vše bylo v mnohem bližší minulosti, tak už přesně nevím, jaké jsem měla otázky z angličtiny a psychologie (z češtiny si to pamatuji, měla jsem literární biedermeier a po dvou větách mě přerušil zkoušející, udělal přednášku o tom, že vlastně mám pravdu, ale podle jeho názoru nic takového jako literární biedermeier neexistuje, povídal proč, já kývala a kývala a z kývání mám za jedna...), ale z čeho jsem maturovala, to budu vědět asi už navždycky. Ten propocenej top už jsem si nikdy nevzala a alžírské kávy už jsem se taky nikdy nedotkla...

a mám pocit, že svojí první maturitu jako zkoušející taky nikdy nezapomenu. Stejně tak, jako se každý zkoušený tiše modlí "Proboha, jen ať se mě na nic neptá!", tak se já modlím "Proboha, jen ať mluví a já se nemusím na nic ptát!"

a taky se modlím za dobré občerstvení. Dej bože, ať nenosí jen chlebíčky. Ty já nerada.  Dej nám zákusky, nejlépe ovocné nebo domácí buchty...

sh** must go on

Omlouvám se za dvoudenní výpadek blogu, přepadla mě hysterie. Blogging je zrádný. Píšete si deníček a necháte ho číst jiné lidi. Už jsem v minulosti pár blogů rušila, protože mě to vždycky nějak doběhlo- moje soukromí v rukou někoho, kdo to použil proti mně...proto jsem chtěla tenhle blog psát trošku méně osobně...jenže. Já neumím být ani trošku neosobní. Mluvíte se mnou pět minut a už víte, co každé ráno snídám...

Čtu taky jiné blogy třeba Radka nebo Boo, v poslední době pandu a jednu z mých nejmilejších kejmošek znám právě díky tomu, že jsem si před lety navzájem sledovaly své blogy, proto jsem tuhle komunitu vnímala vždycky jako přirozený prostor...Nevadí mi, že cizí lidi čtou moje zážitky. Ale vadí mi, když je čtou lidi, kterým bych je nikdy vyprávět nechtěla. Když vím, že se vydávám někomu, komu bych se radši obloukem vyhnula, nejsem ráda, a proto jsem chtěla blog zrušit.

A proč jsem to neudělala:

Dneska ráno jsme měli od sedmi poradu. Málem jsem tam ani nedošla, v dešti jsem se šklebila na každou louži a zjistila, že můj milovanej deštník si přes zimu zlomil jedno chapadlo. Hell. Na poradě jsem klimbala, jednou mě probralo až ředitelčino zařvání mého příjmení. Já se prostě dneska špatně vyspala a byla jsem celej den mimo! Říkala jsem hrozné hlouposti a studenti seděli a smáli se mi a já se smála s nimi a všichni jsme napjatě sledovali, jestli moje příští věta bude dávat smysl. A většinou jsme se jen propadali do většího a většího smíchu...

V tomhle stavu jsem šla po škole jedné nebožačce píšící diplomku odpovídat na otázky ohledně mého učitelského stylu. Bylo to moc fajn a, i když jsem už pomalu nevěděla, co říkám, nějak mi docházelo, že jsem chodící reklama na školství. Slečna se smála a řekla mi, že i když češtinu nemá ráda, chtěla by na mojí hodině být. Jasně že to byla ego masáž a můj vnitřní Narcis si poskočil a zatleskal...ale nejde přece jen o mě. Jde o to, že chudáka školství nemá nikdo rád. A já mu chci pomoct. A taky to udělám. Takže jedeme dál.

A vy, milé stalkerky, budete jeden velký vykřičník v mé hlavě. Budete ten důvod, proč sem nikdy nenapíšu, co snídám:-)

jak se zabít, abyste se smáli, a jak se smát, aby vás někdo zabil (a mnohem víc právě zde)

Jsem první den zpátky v práci a už zas ze mě zážitky úplně přetékají. Ale ani ne ty učitelský... Ve 3.C standardní situace, referát donesla 1 ze 4, ze tří to jedné bylo úplně jedno, jedna tvrdila, že ho jen zapomněla a jedna u tabule předstírala, že to četla ("Komu zvoní hrana...je tam Jordán, na začátku chce odstřelit most a zbytek si nepamatuju" ...možná jsem na tom podobně, ale umím to lépe okecat...). Maturant ještě nečetl Pána prstenů, ptž pro něj není problém dát 700 stran za dva dny (někdy tu argumentaci úplně nedávám), ve druháku jsem učila teprve asi popáté, tak si nepamatuji jména šesti identických chlapců s pohledem Jamese Deana, zoufale jsem zkusila jednoho vyvolat intuitivním zvoláním "Honzo"...a vyšlo mi to. Jeden z nich zvedl obočí a i přes to, že už jsme byli na konci cvičení, on se teprv rozhodl otevřít knihu a arogantně se ptal, co že to chci. "Ááá, tak ty budeš asi třídní frajírek" glosovala jsem pablba a chtěla jsem vytvořit otázku k zadané odpovědi v čase present simple. Vylezlo z něj  "When is the train leave?" a já zklamaně dodala "ale frajer neprávem..."

Ale mnohem větší tóčo bylo, když jsem po šesti hodinách ve škole a po urputném sestavování písemek odjela s pěti kolegyněmi na zdravotnické školení. Dozvěděly jsem se, že druhá nejlepší je sebevražda udušením oxidem uhličitým, že všechny oběti požáru se blaženě usmívají. Vůbec nejlepší sebevražda je utopení, ale jen ve sladké vodě. Dyk to nevychytal, my budeme chytřejší. 

"Víte jak dlouhé jsou všechny cévy v těle?" zeptal se zdravotník
"42km" zaznělo bleskurychle z první lavice, kde seděla učitelka z tamní základky (první stupeň)
"Já to už říkal?" zeptal se zdravotník.
"Ano" prsila se přírodní žena s úsměvem matky čtyř dětí rozených jen s manželem a dulou.
Moje kolegyně potupena zvolala "Jenže to jste říkal, když my sem ještě nechodily"
Národkářka ji setřela "Ne, mám to tu zapsané s datem minulého týdne!"
A to jsem se naštvala a jakožto exčlenka debatní ligy znalá zralé argumentace jsem horkotěžko zastrkujíc jazyk sykla: "Šprtka z první lavice." a diskuze skončila. Úči, říkáte si...

A zanedlouho skončil i kurz: "To u je šest?!" zarazil se zdravotník "Končíme, já mám od sedmi Simsnovi"
Jak se mi dneska ráno po desíti dnech do práce nechtělo, tak na zítra už se těším. :-)