Pamatuji si, jak jsem se během svého prvního zkouškového jenom učila. Reálně si vybavuji zkoušku z předmětu Úvod do teorie literatury, kde jsem skripta přečetla několikrát tam a zpět, poznámky z přednášek (na který jsem chodila se 100% docházkou) jsem znala zpaměti, termíny z Hrabáka jsem jsem si vlastnoručně vypsala (a dodnes výpisky používám) a přečetla k tomu asi patnáct odborných studí, z toho některé ve slovenštině, ptž si vybavuji, jak jsem na silvestra roku 2007 ležela doma v obýváku a ptala se mámy, co je to proboha "vpliv."
...a pak někdy v roce 2009 si pamatuji, jak jsem jí vysvětlovala já "Prokrastinace, ty nevíš, co to je? Já myslela, že dneska už to zná snad každej, ptž to slyším na každým rohu...Prokrastinace je, když..." a znala jsem spousty příkladů z osobního života. Tenkrát jsem chodila na Aukro, My Space na Facebooku jsem měla asi sto přátel, ale i tak jsem kontrolovala každou minutu, jestli někdo náhodou něco nenapsal. A ne. Od té doby jsem neudělala nic, byla jsem v permanentním stresu a všechno, co jsem zvládla, jsem zvládala nějakým zázrakem. A nebyla jsem v tom sama. Byli jsme v tom všichni. Všichni jsme viděli víc obrázků s kočkama než svých doporučených učebnic.
A mám teď pocit, že to byl všechno jen jeden velkej trend, co právě zemřel. Teď jedu na GTD a mitvsehotovo.cz, místo na seriály se koukám na myrandommornings.com a ted.com a cítím se strašně out, že jsem ještě nečetla Konec prokrastinace, ptž mám obavu, že jsem pomalu jediná, ale že je to druh hipsteřiny, kterou se nemám chtít chlubit. Už není in být loser, co za celej den nic neudělal, a mám pocit, že to souvisí tak trochu s tím, že ta naše generace prokrastinátorů odrostla studentským letům. Chjo. Takže jsem dneska napsala článek. Vážná věc. Nene, to nebylo kvůli vyhýbání se vývojové psychologie, to bylo v rámci mého seberozvoje a touhy po kariéře bloggerky.
