než vyhořím, chci být ohňostroj!

Na sociálních sítích je dost zoufalců, takže ve snaze nepřidat se k nim, nepsala jsem na tenhle blog v tomto školním roce skoro vůbec. Zjistila jsem, že už vůbec nezažívám zábavné situace. Naopak jsem někdy vyloženě nasraná. V tu chvíli se mi objeví před obličejem kolegyně a bývalé učitelky a říkám si NO, we are not going thereee! Ale je to těžké zastavit.

První dva roky učení jsem brala s rezervou to, že studenti měli rezervy ve vzdělání, ale to, s čím se setkávám teď, to nemá obdoby. Říkám to jako holka, co dva roky učila angličtinu ve stacionáři pro mentálně postižené, tak si představte, jak to asi vypadá, když už i já ztrácím nervy.

Od září jsem hodně četla - ale ne beletrii, tentokrát jsem se nořila do všech možných pedagogických alternativ a hledala jsem nejdřív nějaké vysvětlení toho, co se teď děje ve třídách na střední škole, a pak jsem hledala i cesty ven.

Abych byla upřímná, tu cestu ven jsem našla až dva týdny zpátky. Došlo k tomu až v okamžiku, když jsem v jedné třídě seděla a měla jsem chuť na ně křičet. Měla jsem vztek a hlavou mi běželo jen to, že nechci zajít tam, kde se za sebe začnu stydět. Ale bylo to těžké. Ukončila jsem hodinu o 20 minut dřív a pustila je domů. Sama jsem se odvalila do postele a šla číst články o tom, jak vůbec mám do*** učit češtinu na středoškolské úrovni ve třídách, kde půlka nemluví česky vůbec a ta druhá mluví jenom mezi sebou.

Když jsem dostala nějaké nápady, hned jsem je aplikovala a po 7 měsících jsem se zas zasmála. Smála jsem se, když ukrajinský student v prezentaci uvedl, že Dalimilova kronika pojednává o příchodu praotce Čečna, smála jsem se, když mi řekli, že Alexandreida je sovětská (světská!) báseň i když z Mastičkáře udělali Mističkáře. Smála jsem se, když jsem je konečně nějak aktivně zapojila, což byl věru nadlidský úkol.

Nicméně pokud toho smíchu nebude rapidně přibývat, chtěla bych odejít učit na nějakou alternativní školu. Ten skvělej pocit, že dělám práci, která má nějaký smysl, vystřídal pocit házení hrachu o zeď a já vyhořívám víc a víc. Sama nevidím smysl v tom, aby se někdo učil nazpaměť autory a jejich díla, když jsou pro ně nezajímavá. Nevím, proč se maturuje z rozboru textu, proč je učíme interpretovat ve 4. ročníku, když to k té zkoušce potřebují, ale nikdo včas neřeší to, že kdyby nemuseli, nebudou číst nic. Proč se nikdo nezabývá faktem, že všichni udrží pozornost na jedné věci 5 minut a pak si kontrolují telefon? Protože (i když to tak mám sama), vím, že je to tik, že je to neuróza a že by potřebovali umět spíš meditovat a dokázat se do práce ponořit, než rozebírat neumělecký text v pěti minutách.

Tak doufám, že se zas brzy začnu smát a vy se mnou.

(ne)mám od všeho klíče

Na četné stížnosti přináším prázdninový update :)

Když jsem si minulou neděli stěžovala, že čína měla zavřeno jedinej den v roce zrovna v ten, kdy jsem si konečně udělala čas na tolik chtěný Pho Bo, myslela jsem, že je to to nejhorší, co se mi kdy stalo. Jak to tak bývá, někde v nebesích se zjevila klasická neurotická mytologická matka a zařvala: "Jestli chceš brečet, tak ti dám důvod!"

V úterý jsem se dotkla pekla, když jsem pekla. Bokem jsem se přitiskla k pekáči od kuřete na tak dlouho, že jsem tři dny nemohla nosit kalhoty. AU. 

Chodím na brigádu, tam dva dny po sobě spadl internet. Jelikož je tam na netu závislé vše, jen jsem dala oči vsloup a říkala tam nahoru, že už by jako stačilo...

A v pátek jsem přišla domů, padajíc na hubu jsem řešila dilema, jestli se najíst a pak venčit, nebo venčit a pak jíst. Vymyslela jsem plán, že nejdřív vezmu psice, pak se přežeru a následně usnu. Dobrej plán. Takže jsem se přezula z balerín do podpatků, abych ty boty konečně začala rozcházet, dala jsem vařit těstoviny, popadla jsem kikiny, zabouchla dveře...dveře! Klíče! Dopr...a ten sporák...a...neneeee.

Seběhla jsem o dvě patra níž, kde bydlí Ríša, bubeník z kapely mého ex, a poprosila ho o přístup na net, ptž jsem neměla ani telefon a tudíž nemohla nikomu zavolat. Na Facebooku jsem napsala Báře, co se stalo, a chvíli jsem čekala, jestli bude online. Nebyla. Volám domácí. Nebere. Ríša musí odejít. Ťukám na starou hluchou paní ve třetím. Volá domácí. Nebere. Jdu ven se psy, volám zámečníka z telefonu cizí paní (Díky, paní!), čekám a čekám. Venku je bambilión stupňů Celsia a já mám ty tenký podpatky a dvě jorkširačky v náruči. Jsem ráda, že už jsem skoro úplně blond, ptž k dokonalému obrazu "úplně blbá" chybí už jen růžová chlupatá kabelka....

Přijíždí zámečník a nejde mu to. Odemyká (= 1280,-). Nesu psy domů a beru si platební kartu, ptž doma mám v hotovosti jen stovku a musím jet někam vybrat, v tom na chodbě slyším ženský hlas. Bára přivezla klíče. "Já myslela, že jsi v práci a nemáš čas..." "Byla jsem v práci. Zrušila jsem natáčení, technici mě vezli domů pro klíče a pak sem..." Chce se mi brečet, ale jsem tak vyřízená, že se jen neuroticky směju...

Včera jsem jela na devátou ke své terapeutce. Oznámila mi, že jsem byla objednaná na osmou. SHIT už ale! Nakonec mě přijala v pauze mezi dvěma klienty a zeptala se: "Tak co se děje?"

"Víte, můj život je super, všechno jde dobře, líp než jsem čekala, jsem šťastná...ale mám pocit, že na nevědomé úrovni se něco děje..." Jako psycholožka přece vím, že úrazy apod. jsou většinou signálem, že je něco špatně. Začala jsem jí líčit, co se mi všechno stalo, včetně završení dnešním pozdním příchodem a čekala jsem, že mi řekne: "Nelo, vy přece víte, že to není tak dobrý, jak to vypadá..."

Místo toho se na mě podívala takovým tím babičkovským pohledem a zeptala se: "A není možné, že jste roztržitá, protože jste zamilovaná?" Zůstala jsem na ni zírat. Pak se podívala na koláž, co jsem přinesla, a pronesla: "Když feťák začne abstinovat, většinou ho okradou...jste na dobré cestě"

...takže se mám vlastně dobře.

prázdniny od slova prázdno, já mám plniny!

Už je to týden od posledního dne školního roku u nás na škole. Týden jakoby občas nebyl nic a občas se stihne snad všechno. Já jsem v tom obsáhla

-1 novou kamarádku (musím Vám říct, že blogy dělají zázraky, díky nim jsem už potkala spoustu skvělých lidí a nikdy jsem se nezklamala, naposled to byla vyloženě soulmate)
-1  první rande (které mě přesvědčilo, že musím ještě hodně trénovat!)
-1 poslední rande (které mě přesvědčilo, že z některých situací nelze vyjít dobře)
-2 nabídky práce (nic není takový kompliment!)
-1 knihu (Nesbo: Netopýří muž)
-1 setkání s ex (exexexexex čeká miminko, uíííí, mám z něj takovou radost!)
-1 procházku do neznáma (do kopce, pak spaní na lavičce, cesta zpět ani nevím jak, svoboda v Praze)
-1 věc, o který se nemluví (nově buduju svůj sexappeal na záhadnosti ;) )
-1 vyřízení starých restů (a můj byt už je ex-free)
-1 výbornou véču.

Na to, že dneska plánuju bar, zítra kino a pozítří odjezd do PŘÍRODY(!) mám pocit, že jsem na vrcholu svých možností v oblasti aktivity. Prázdniny jsou prima věc. Ach.

ztráty & nálezy

Kdysi mi jeden starej úchyl řekl, že to, že mě někdo nemiluje tak, jak bych chtěla, neznamená, že mě nemiluje nejvíc, jak může. Výsledek, který jsem si z toho odnesla, je ten, že vždycky mě všichni strašně milujou, ale mně to není dost. Je to cesta, jak se nezbláznit...

Minulý týden jsem si dala celkem drama rozchod a myslela jsem, že umřu, ale pak přišla Bára a přinesla mi spousta jídla, časopis s článkem o orgasmech a vzala mě na procházku s její kamarádkou. Ta mi vyprávěla o tom, jak jí její ex nasral do pračky a vany, a já pochopila, že rozejít se bez posraný koupelny je radost! A najednou jsem byla zas šťastná. 

Někdy lidé mají potřebu probírat se mnou rizika života online, ale můžu říct, že napsat na blog, že jsem dostala kopačky v době MS ve fotbale, nebyl vůbec špatněj nápad. Lidi totiž nejsou svině. Většina lidí je zlatá, a tak jsem zjistila, že mám ty nejlepší přátele, jaké si jde jen přát.

Chtěla bych všem říct:

a) díky za podporu

b) díky za rozveselování

c) díky, že vás mám

a taky

a) lepší ztráty než v očích dráty

b) co tě nezabije, to tě sice přizabije, ale co není radost, to je zkušenost

c) na konci deště slz je duha (kterou vyblejete po rozchodovým večírku) a pak už jen slunce.

Myslete na to...;)

lo-nely

Jsem z těch, co když skočí do hluboké vody, plavou až ke dnu. Dělám tempa a svírá se mi srdce z obavy, jestli mám dost kyslíku. Cítím úzkost, ale vždycky chci do vášní dávat vše, a nebo nic. 

A tak jsem si před čtyřmi měsíci schovala do diáře lístek z restaurace, kde stálo jeho přechýlené příjmení, s tím, že si ho jednou zarámujeme nad společnou postel. Že jsem jeho.

Dneska jsme seděli v královské zahradě a já plavala ke dnu. Svíral se mi krk a vzlykala jsem. Doufala jsem, že mě chytí za ruku a vytáhne, ale nemohl. Nad námi se fotil manželský pár. Nevěsta měla krásné šaty a nucený úsměv. Vzpomněla jsem si na Kunderu: Nahoře krásná lež, dole ošklivá pravda.

po pravdě o pravdě

Mysl je tajemná a záhadná. Když jsem byla v prvním ročníku na psychologii, měla jsem tu čest navštěvovat přednášky a semináře profesorky Stuchlíkové. Jednou nám zadala úkol - vymyslet, jak s libovolným počtem lan, kolíků a ovcí zařídit, aby ovce vyžrala do trávy čtverec. Prostě jsme si do hlavy uložili tento problém a čekali, až ho mozek sám vyhodnotí. A já jela domů a na hranici spánku a bdění jsem prudce vystřelila z postele! Věděla jsem to.

Dneska jsem byla na přednášce Noama Chomského a někdo se ho zeptal, jaký vliv měla jeho politická angažovanost na jeho vědeckou kariéru. Větu začal slovy "In a postmodern world there is a very questioned true doctrine"...nebo tak nějak..pokračoval o vlivu politiky na vědu, ale já vypnula. Můj mozek zrovna vyhodnotil zásadní problém mých posledních několika měsíců...

Došlo mi, že tak, jak ontogeneze odpovídá stádiím fylogeneze, odpovídá koncept pravdy v naší mysli vývoji pojetí pravdy v literatuře. No, asi spíš filosofii, ale mně to spustilo to slovo postmodern, ve spojení s literaturou. Secvaklo mi, že když jsem byla mladší, věci byly černobílé a všechno bylo lineární a jasné. Jak doba šla, skepticismus, agnosticismus a noetika mi ukázaly, že věci nejsou takové, jak se zdají být. Že každý člověk má na problém jiný názor, každý do všeho promítá své subjektivní hledisko. Začala jsem žít v jakémsi magickém realismu, kde i ty nejhorší věci mohly být krásné a kde kytice růží mohla být důvodem, abych už někoho víckrát nechtěla potkat. Viděla jsem vše v širších souvislostech, surreálně zohledňovala roli nevědomí a měla pochopení pro jakoukoliv zápletku, do které jsem byla zapletena.

A dneska jsem musela přestat poslouchat Noama Chomského, protože jsem najednou měla před sebou odpověď na mnoho otázek. Už jsem se nemusela honit za neuchopitelnou pravdou. Nepotřebovala jsem znát širší souvislosti, příčiny jejich vzniku, genetické predispozice k vnějšímu projevu emocí ani výši pravděpodobnosti dalšího vývoje. Seděla jsem v knihovně a místo bělovlasého levicového intelektuála jsem před sebou měla celou nahou pravdu. Pravdu, která se přestala skrývat do vrstev významů a mezi řádky. Stála tu přede mnou ve své nahé podobě a říkala: Jsem to, co jsem, nic víc.