pondělí 22. června 2015

The Fool Behind Bars

Potom, co moje kolegyně s předchozím článkem obcupitala celou školu a nezapomněla to okořenit citováním všech mých tweetů o kolegyních, bylo mi řečeno, že aby děti dostaly lekci o mediální výchově, měla bych za své psaní dostat nějaký postih.

Lekce mám na rozdávání. Došla jsem k závěru, že po 8 letech blogování jsem udělala jedinou jistojistou zkušenost - každý blog, co jsem v minulosti měla, jsem zrušila, protože jsem s ním udělala nějaký průser. Na prvním jsem popisovala, jak mi bylo líto bývalé holky mého kluka, když se psychicky složila po tom, co nás spolu uviděla, a když jsem tam líčila, jak se ona dusila pláčem, když viděla, že je pár dnů po rozchodu se mnou, dojala jsem tim tolik čtenářů, že se to virálně dostalo až k tomu klukovi a ten - dojat mým líčením - se k ní vrátil.


Můj druhý blog byl o mém vztahu s tehdejší rock'n'rollovou hvězdou. Po třech letech vztahu už jsem nebyla tak nadšená, že si přes sto tisíc lidí přečetlo o naší první puse...teda ne že by to nebyl cool příběh...

Třetí blog byl strašně tajný a popisoval milostný pětiúhelník. Jednoho kluka jsem milovala, druhý chtěl mě, obě jejich holky byly kamarádky a jedna malá chybka a bylo všechno pryč. Moje tehdejší mega láska se mnou měsíc nemluvila, ten druhý kluk se opět dojal tak, až se ke své holce vrátil.



Tehdy jsem udělala velice racionální rozhodnutí - neblogovat o svých vztazích.

Samozřejmě, že to nikdy nebyl hlavní obsah těch blogů, psala jsem o všem kolem a časem mi to zase začalo chybět a vrhla jsem se na The Fool at School. Pamatuji si to vzrušení a důslednost, s kterou jsem se rozhodla pro pseudonym Tea a nikdy žádné autentické fotografie. Tady je třeba říct, že středoškoláci nepotřebují ICT lekce, protože ho našli i tak. 


Jelikož máme v práci kolektiv, který dbá na cirkulaci informací, dostal se můj minulý článek do pléna a dneska se mu věnovala velká pozornost. Chvíli jsem se cítila, jako bych ty věci, o kterých jsem psala, dělala já sama. Evidentně není problém v tom, že se možná staly, není problém, že si o tom povídají učitelé i studenti, ale problém je, že to někde visí v digitálním vesmíru. 

Týden před tím, než jsem to psala, mi zemřel děda. Můj děda vzešel z ničeho, prababička byla ošklivá a praděda si ji vzal až když byl v důchodu. Byli staří a chudí. I když se děda pílí a inteligencí dostal až k vystudování medicíny a k prestižnímu místu, jednoho dne si stoupl doprostřed místnosti a zařval "HUSÁK JE PÍČA". Vše, na čem tolik dřel, v tu chvíli ztratil. Dalších 30 let strávil na nočních směnách na poliklinice a i když byl schopný chirurg, zbytek života strhával nehty. 


A já vždycky věděla, že tyhle geny mám. Nulový pud sebezáchovy, maximální tourettův syndrom kombinový s potřebou uchopovat svět kolem sebe do těch pravých jmen. Použít ta slova, která popisují realitu, a poslat je dál. Třídit data, procpat je analýzou a naservírovat. Blog to nezmění, jen to šíří mezi víc lidí.

Kdyby tu byl můj děda a kdybych se s ním před deseti lety nepřestala bavit, protože mě ty jeho krutý pravdy už s*aly, řekl by mi, že jsem idiot. Říkával mi to často a dodával k tomu, že právě proto bych měla jít na pedák, protože ten udělá každej idiot. 

Nevím, jestli z toho vyvodit to, že jednoho dne budu učit v pasťáku za minimální mzdu, nebo to, že když člověk akceptuje krutá fakta, umožní mu to jít správnou cestou. Nicméně pokud je to ta první varianta, tak čekejte blog "The Fool behind bars"...

3 komentáře:

  1. Já z tohohle důvodu zakazuju na blog přístup vyhledávačům a nikdy na něj neodkazuju z twitteru nebo jiných podobných věcí.

    OdpovědětVymazat
  2. Já přestala blogovat a zamezila k přístupu...

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...